Mockingjay - The boy who was hijacked

25. Kapitola - Poslední sbohem

Dny. Týdny. Měsíce. Roky. Netuším, jak dlouho se vznáším někdy mezi životem a smrtí. Ve skutečnosti ani nejde o pravou smrt. Nenechali by mě zemřít, tím jsem si jistý. Přesto si připadám mrtvý - prázdný, bez života, bez jakéhokoliv smyslu. 

Celý svět je zahalen podivným oblakem morfionu, který mi podávají nitrožilně. Nebývám vzhůru dostatečně dlouho na to, abych zvládl s někým prohodit byť jedno jediné slovo. Ubíjí mě nedostatek informací, které mám. Netuším, co se stalo s Katniss. Nikdo mi o ní nic neřekl a a já se v duchu pokouším smiřovat s tím, že to možná nepřežila. Možná jsem nepřišel včas, možná moje zaváhání způsobilo, že jsem nechal zemřít dívku svého života. Možná jsem jí ani nemohl zachránit. 
Je tohle peklo? Jestli není, tak by se mu tak mělo říkat. Ať si je kruhů pekla kolik chce, nic se nevyrovná tomu peklu, ve které se změnil můj život. 

"Peeto," slyším tiché mumlání poblíž svého ucha. Je zastřené a já nedokážu poznat, kdo na mě mluví. I přesto se ovšem pokouším rozlepit svá až příliš těžká víčka a rozhlédnout se kolem sebe. Řasy se dlouhou dobu mihotají, než se jim nakonec podaří odlepit se od sebe a pohlédnout do tváře člověku, který sedí u mé postele. Zaraženě zírám do tváře paní Everdeenové. Její ustaraný pohled hovoří za vše. 

Na krátký okamžik zavírám oči a ztěžka polykám. Připravuji se na jakékoliv zprávy, které pro mě může ta žena mít. Možná mi přišla říct, jak moc mě nenávidí, protože jsem nezachránil ani jednu z jejich dcer. Obě zmizely v satanově náruči, obklopené ohnivými prstenci. 

Znovu otevírám oči a opatrným, bolestivým pohybem hlavy se zadívám na svou návštěvu. Sípavě a téměř neslyšně ze sebe dostávám tiché slůvko: "Katniss?" 

"Přežije to," přikývne paní Everdeenová a v očích se jí zračí čerstvé slzy, které se snaží nepustit přes spodní víčka. Co nejrychleji mrká, aby zahnala ty protivné slané kapičky, které prozrazují víc emocí, než bychom mnohdy chtěli. "Rány se hojí, ale... nemluví. S nikým. Nechce jíst, nechce nic. Psycholog mě ujišťuje, že se to zlepší, ale nejsem si tím jistá," láme se jí hlas. 

Opatrně natahuji svou popálenou ruku, na které už se velice úspěšně chytají kožní štěpy, směrem k ruce paní Everdeenové a tisknu ji co nejpevněji dokážu. Chci ji dodat co nejvíc odvahy a víry, co jen dokážu. "Děkuji ti, Peeto," zvedá na mě znovu uslzené oči. "Zachránil jsi mi dceru. Mohla jsem během jediné minuty přijít o obě, ale tys nezaváhal. Nevím, jak bych ti za to mohla dostatečně poděkovat." 

"Chci jít na pohřeb," dostanu ze sebe chraplavě. Cítím bolest na průduškách a jazyk mám zdřevěnělý, ale vím, že je nejvyšší čas ho rozhýbat. Nemůžu tu jenom tak ležet a vzdávat život. Katniss je na živu a to už samo o sobě něco znamená. 

"Je už zítra," odpovídá tiše paní Everdeenová. "Nevím, jestli tě pustí, ale můžu se pokusit to zařídit. Jsem ráda, že máš takový zájem." 

"Prosím," přikývnu pouze v odpovědi. Znovu se mi začínají klížit oči a už si ani nedokážu vybavit, kdy maminka Katniss odešla, ale určitě to muselo být brzy po našem rozhovoru. 

Moje slova byla ovšem vyslyšena, protože hned ráno mě budí sestřička a podává mi ohavně chutnající ampulku, kterou mě nutí vypít. I když je nesnesitelně hořká, přesto cítím, jak mi pročišťuje krk a uvolňuje dýchací cesty. "Posaďte se, pane Mellarku. Opatrně," pomáhá mi obratně do sedu. V hrudníku potlačuji záchvat kašle, který cítím přicházet. Bolest cítím po celém těle, hlavně ve štěpech, které pnou a pokouší se vydržet nenadálý tlak. Na pár místech kůže praskne a začíná z ní vytékat krev smíšená s průhledným sérem. Nedovolím si ovšem dokonce ani bolestně syknout. Nechci vypadat jako slaboch a koneckonců, tohle není až tak strašné.