Bezčasí

I've been living on the run #5½

Žila jsem na útěku, abych se osvobodila, abych mohla být divoká. Abych našla svý místo pod sluncem. (Santa Cruz – Nothing Compares To You)

Rhiannon.

"Měla bych tě pozvat na rande," zasmála jsem se a plácla sebou do křesla. Měla bych vyšilovat, možná panikařit nebo něco, ale celou tuhle fázi popírání a nenávisti jsem úplně přeskočila. Asi na mě Sophie měla vždycky ten uklidňující vliv.

"To bys teda sakra měla," se smíchem na mě mrkla. Než odešla, pořádně jsem se v ní nevyznala. A teď, když byla zpátky... Byla upřímnější. Nehrála ty svý hry, přestala s nimi.

"Fajn, v tom případě... Zajdeš se mnou na kafe?" Naklonila jsem hlavu na stranu, nasadila svůj nejroztomilejší výraz a zamrkala. Ani jedna z nás to nezvládla s vážnou tváří a obě jsme se znovu rozesmály.

"Jen v případě, že nepůjdeme do Starbucks."

"Nemáš ráda Starbucks?" Dělala jsem hloupou, předstírala že nevím. Prostě jsem jen chtěla znovu slyšet to, co se chystala říct.

"To jsi neřekla, že ne?" zamračila se na mě Sophie. "Za tu cenu bych si mohla koupit mnohem víc mnohem lepší kávy! A všichni ti otrávení lidi za pultem, který ani trochu nezajímáš. Nevěřím jim ani to blbý 'dobrou chuť', navíc je tam vždycky tolik lidí! A většina z těch zákazníků jenom fotí kelímky se zeleným logem, aby byli cool a mohli se chlubit, že mají dost peněz na to, aby si mohli pravidelně chodit do Starbucks! Navíc..."

"Už dost, stačí," skočila jsem jí do řeči. Po celou dobu jejího proslovu jsem se usmívala. "Tohle všechno už jsi mi říkala. Několikrát. Jen si z tebe dělám legraci."

Poposedla si dál ode mne a naštvaně nakrčila nos. Když jsem se k ní naklonila, jen otočila hlavu na druhou stranu. Přisedla jsem si k ní na gauč, ale ona se znovu odsunula.

"No ták," protáhla jsem poslední slovo. To ona byla většinou ta, co si mě udobřovala, no toho dne to bylo naopak. "Nebuď naštvaná." Lehce jsem ji políbila na rty, díky čemuž její nazlobený výraz během chvilky zmizel.

"I tak sis to u mě nevyžehlila," zabručela, ale já moc dobře věděla, že už se ani trochu nezlobí.

"I tak mě máš ráda," zamumlala jsem jí do ucha. Nepopřela to - ale ani nepotvrdila. Jen se ke mně přisunula blíž a opřela si hlavu o mé rameno.

"Takhle by to mohlo být napořád," povzdechla si. "Ty a já, žádný otravný lidi. Nemůžeme z tohohle udělat věčnost? Zůstat?"

"Vždyť tu jsme, ne? Spolu. Chystáš se zase někam odejít?" Nechápala jsem, o co jí jde. Objevila se u mých dveří a chtěla zůstat. Napořád, slibovala. Dokud budeme obě dýchat.

"Promiň, jen černý myšlenky,"smutně se pousmála. "Nechci od tebe zase utíkat, neboj se. Zapomeň na to." Na takovýhle věci se nezapomíná, to jsme obě dobře věděly.

I've been living on the run

To free myself to be the wild one

To find my place under the sun

My rocky road led me to find you, find you

'Cause nothing, nothing compares to you

"Zvoní ti mobil," poznamenala Sophie tiše. Snad jako by se bála, že tenhle náš okamžik přeruší. Jenomže nebyla to ona, kdo za to mohl. Byl to Oliver na druhé straně telefonu, který nutně potřeboval vědět, jestli máme na večer nějaké plány.