Bezčasí

But you will remember me. #3

Jsem pískem na dně přesýpacích hodin. Snažím se představit si sebe bez tebe, ale nejde to, protože bychom mohli být nesmrtelní. Jen ne na dlouho, ne na příliš dlouho. (Fall Out Boy - Immortals)

Rhiannon.

Páteční večery.

Netušíte, jaký to bývá. Hlasitá hudba, většinou nějakej pop, a spousta světel. Nedýchatelnej vzduch a víc lidí, než by mi mohlo být příjemný. Oliver na barový židli se skleničkou v ruce.

Už tolikrát jsem si říkala, že bych ho v tom měla nechat. Že každej si za svý sračky může sám a sám se s nima musí taky vypořádat. Jenomže pak v jeden z těch obyčejnejch pátečních večerů zaklepal na dveře našeho bytu a byl... Byl zoufalej. Tím nepopírám, že takoví nejsme. My. Jsme ztracený existence, co si k sobě náhodou našly cestu. Společenskej odpad, co nesmí být na očích.

Ten pátek jsem ho viděla poprvý brečet.

Až na to, že ještě jeden další z pátečních večerů byl něčím trochu jinej. Ne špatnej, ne dobrej. Jinej. Přesně ten, který se vám snažím právě popsat.

Abych se ale vrátila k tomu, jaký to v pátek bývá téměř vždy. Stále si pamatuju tu otravnou dunivou hudbu a do toho najednou začala hrát asi jediná písnička, kterou jsem tam kdy poznala.

But you will remember me

Remember me for centuries

Písnička od Fall Out Boy, i když jedna z jejich nejpopovějších, mi zvedla náladu a já s mírným úsměvem jsem zamířila k Oliemu. Jak šíleně on vždycky nenáviděl, když mu tak někdo řekl. Olie. Olie. Olie! Položila jsem mu ruku na rameno, chvíli však trvalo, než se otočil a zaostřil na mě.

"Sophie?"

"Těsně vedle," odsekla jsem nepříjemně. "Tady Rhia."

"Promiň," zamrmlal, ale vypadalo to spíš, že mluví ke své poloprázdné sklenici.

"Tak jdeme," povzdechla jsem si spíš pro sebe, protože Oliver už mi moc pozornosti nevěnoval. Ani neodpověděl - ne že zrovna já bych nějakou odpověď čekala.

Všechny pátky téměř stejný, celej život upadající do zasranýho stereotypu. Ne že bych si chtěla stěžovat, protože s takovými lidmi, jako se stýkám já, bych se přece nudit neměla.

Kývla jsem na Jeremyho, barmana, a věnovala mu malý úsměv. Občas má svý výhody se s někým takovým znát. Řekněme, že dává na Olivera pozor a vede mu tu jakýsi (celkem i poctivý) účet, který vždycky v sobotu odpoledne doplatíme. Nedokážu si představit, že bych se musela s někým cizím dohadovat, kolik toho Olie opravdu vypil. Jeremy byl vždycky férovej, i když se nedá říct, že to bylo jen kvůli mým krásným očím. Ani kuře nehrabe zadarmo.

"No tak," šťouchla jsem do Olivera,"moc dobře víš, že musíš domů." Nespočetněkrát jsem mu vyhrožovala, že ho jednou neodvezu, že nemůžu myslet za jiný lidi. A stejně jsem tam zase byla a snažila se ho přemluvit, aby se zvedl.

Dál všechno mělo probíhat podle nalinkovanýho scénáře – odvézt Olivera k jeho rodičům, u kterých stále ještě bydlel, a vrátit se domů. No, právě v posledním bodu se mi to malinko pokazilo.

Takže, já ve svý dodávce, v noci a na cestě domů. Rádio nahlas a všechno úplně jako vždycky. Zpívala jsem si spolu s Rise Against jejich poslední album a, napišme to na rovinu, People Live Here je úžasná, dost možná jedna z nejlepších, jaké jsem kdy slyšela.

My dreams are not unlike yours

They long for the safety

And break like a glass chandelier

But there's laughter and oh there is love

Just past the edge of our fears

Šílela jsem z toho všeho, co se v mým životě dělo. Pátek – vstát, zajít si s Anette na kafe, pak do obchodu. Pracuju tam a, věřte mi nebo třeba ne, je to nejmagičtější místo v celém vesmíru. Typická undergroundová díra s deskama a vůni mateřídoušky smíšenou s něčím, co by mohly být myší bobky. Trávila bych tam čas, i kdyby obchod nepatřil Oliverovu bratrovi a já tam nepracovala. Přísahám.

Občas obědvám, občas ne, rozhodně ale jak část dopoledne, tak většinu pátečního odpoledne trávím v obchodu. No, po práci (ačkoliv je to spíš splněný sen než práce) trávím doma čas něčím úplně obyčejným a nezajímavým. Píšu, poslouchám hudbu, uklízím, vařím, poslouchám hudbu, čtu, přemýšlím, poslouchám hudbu... A večer/v noci/k ránu, to záleží na mé náladě, jedu pro Olivera. V sobotu vstávám před jedenáctou, abych se stihla stavit za Jeremym do baru. Tam za Olieho zatáhnu útratu z předchozího večera, nechám si napsat účet nebo něco na ten způsob a poděkuju Jeremymu za jeho trpělivost s Oliverem. Dál znovu zajedu (kam asi myslíte, co?) k Oliverovým rodičům a pokusím se ho přesvědčit, že ještě stále má nějakou budoucnost, nemusí umřít a může ještě něco dokázat.

Ani jeden z nás tomu nevěří a přesto to každej týden opakujeme.

Pak si od něj nechám proplatit ten účet a poobědvám s ním a jeho rodiči. Nejsem si jistá, kdy a jak tenhle rituál vznikl, nemůžu však říct, že by mi to vadilo. Svým způsobem mi nahrazovali moji rodinu. Vždycky mě považovali za někoho, kdo má na Olivera dobrý vliv.

Naivní, co?

Od doby, co odešla, byl můj život přesně takovýhle. Složený ze spousty malých událostí, co dávaly smysl. S ní to takové nikdy nebývalo.

Takže, abych se vrátila zpátky k tomu obyčejnýmu pátečnímu večeru, co se stal neobyčejným. Vyšla jsem po schodech ke svýmu bytu, kterej býval naším bytem. A ona tam seděla, opřená o dveře, oči zavřené. Všechno se mi vrátilo, žaludek udělal kotrmelec. Jedna moje část se chtěla otočit a přespat u Olivera, ale ta druhá věděla, že ji musím vyslechnout.