Sladký jako cukrkandl <3

1

Slunce prosvítalo korunami stromů v parku. Byl obyčejný podzimní den a na Anglii až moc jasný. Všechno se zdálo být v naprostém pořádku, stromy s listím zbarveným dozlatova vypadaly nadmíru obyčejně. Jedna jediná věc na té podívané vybočovala mírně z řady, tou věcí byla jistá osoba, smrtka, se svítivě červeným hárem oblečena do krvavě rudého ohozu, čekající na Ciela Phantomhive, ale hlavně na jeho sluhu, Sebastiana.

Ti dva právě kráčeli opodál, zahloubaní do své debaty, že si té zářící červené ani nevšimli. Byla to podivná dvojka. Ciel, ten menší, v modrém oblečený chlapec si vykračoval jako pán (taky to pán byl) a vedle něj jeho černý sluha Sebastian. Právě na toho smrťák čekal. Když ho spatřil, na nic nečekal a vydal se za ním.Dvojice zmerčila tu červenou neidentifikovatelnou věc, které s dobrou vůlí říkali Grell, a oba zareagovali jinak. Na Cielově tváři se roztáhl škodolibý úsměv, který se mladý pán snažil zamaskovat náhlým záchvatem kašle. Naopak na tváři toho druhého, Sebastiana, se zračila podivná emoce, jež se mu vtiskla do tváře poprvé - zoufalá touha vzít nohy na ramena a zmizet z toho místa co nejdřív a co nejdál, jenže to nemohl. Takže místo toho kráčel po boku svého pána vstříc té teplé smrtce.

"Co tě sem přivádí... Grelle?" zeptal se Sebby s jistými obavami v hlase.

"Ty," odpověděla mu smrtka pohotově "mám totiž radar na fešáky, víš? A z tebe úplně blázní!!!"

Jak nechutné. Pomyslel si v duchu sluha, ale ponechal si kamennou tvář.

"Já? A co po mě žádáš?" zeptal se nechápavě.

"Přišel jsem si pro svou odměnu!" řekl Grell se zářivým úsměvem, při kterém jste mohli zahlédnout jeho špičaté zuby, lesknoucí se ve slunečních paprscích jako perly.

Sebastian upřel svůj plamenný pohled na Ciela, který si se zájmem prohlížel jeden strom a nevinně si u toho pískal.

"Můj pane?" nadzvedl komorník své dokonalé obočí, a provrtával Ciela očima.

"Miláčku, půjdeme spolu do hračkářství, mají tam krásného medvídka!"

Grell se právě věšel Sebastianovi na nohu a plakal štěstím, že se ho může dotýkat. Sebastian už chtěl smrtku kopnout tak, že už by se jeho myšlenky neubíraly nikdy takovým nemravným směrem, už žádní medvídci. Jenže Cielův pohled ho zarazil.

"Dlužím Grellovi svůj život, takže má jeden den kdy si s tebou smí dělat co chce. Přeji příjemnou zábavu." usmál se nevinně Ciel a čekal na reakci svého sluhy.

"Cože?" vypadlo ze Sebastiana. Jeho napůl nevěřícný a napůl vražedný pohled mluvil za vše. Málem se rozklepal vzteky. Ne, musí si zachovat klid a přemýšlet- pobízel se v duchu. Jak mi to Ciel mohl udělat? Aha, pán se chtěl pobavit, co? A chudák sluha to tu zase odře. Zrovna jeho- smrtku, která se neštítí ničeho, nemá vůbec žádné zábrany a brousí si na něj zuby už dlouho.Možná proto je má tak špičaté! - napadlo ho a v duchu se trochu pousmál. Ne, musí se soustředit.V hlavě měl najednou prázdno, žádný démonsky dokonalý plán ho nenapadal a už ho to začalo znervózňovat. No asi se nedá nic dělat, budeš se muset podřídit, našeptával mu vnitřní hlas. Ne! To nikdy! Jenže rozkazy se musí plnit, to je v pravidlech démonů, vzpomínáš si? No tak dobře. Vydržím to, zvládnul jsem i horší věci... i když. Tento vnitřní boj se v něm odehrál během několika sekund, takže si nikdo pauzy nevšiml.

"Máš mě mít, smrtko. Ale pamatuj si, že přesně za 23 hodin, 59 minut a 41 sekund už nebudu v tvé moci a pánův dluh bude splacen!"

Ciel taky vedl svůj vlastní vnitřní monolog. Přemítal nad tím, jak Sebastian zareagoval, to co řekl, bylo tak... typické. On se prostě nemohl naštvat a poslat ho do končin kam sluneční paprsky nedosahují a cosi tam podezřele páchne. Nerozhodl se aspoň na chvíli ukázat svou pravou tvář, on se s tím prostě smířil a chudák Ciel si nemohl pořádně užít své zlomyslnosti, i když něco mu našeptávalo, že to bude ještě zajímavé. Docela by jej zajímalo, co chce smrtka dělat s jeho sluhou, nu, rozhodně to asi nebude počestné. Každopádně měl po ruce svůj malý dalekohled... Mladý pán se chtěl opravdu jen pobavit a zároveň tím splatit svůj dluh.¨