Captains Tears

Kapitánův let

Oblečená se snažím vybelhat ven. Pořád cítím Kapitánovy ledové dotyky, na své planoucí kůži, ale snažím se nevšímat si toho. Noha už bolí, k tomu mám i strach. Neříkal Loki něco o dárku? A co mi dal? Pohlazení po tváři?

Čím víc uvažuju o tom, co mi mohl dát, tím víc jsem zděšená. Mohl mi dát spoustu věcí, to je na tom nejhorší.

Slyším burácení motoru a otáčím hlavu. Kapitán přijel se svou motorkou. Už na sobě nemá oblek, ale koženou bundu a košili. Krásný, jako obvykle.

Nemotorně si za něj sednu a popadnu ho kolem pasu. Obličej mu zabořím do zad, abych neviděla tu rychlost a poslouchám jemné vrčení, vycházející z hlubin toho stroje.

Když jedeme, zničehonic vyhlédnu. A hledím přímo do očí Hawkeyovi.

Vykřiknu, roztáhnu křídla a sletím z motorky. Jak se pevně držím Kapitána, strhnu ho s sebou. S ohlušující ránou dopadnu na záda a Steve na mě. Vykřiknu bolestí, když se ode mě snaží odvalit. Celá záda mám odřená a praštila jsem se do hlavy, která mi teď pulzuje.

Panicky se rozhlížím, ale Hawkeye nikde. Všude je jen prázdno, černá noc, s náznaky šedivé oblohy. Kapitán mi podává ruku a zvedá mě na nohy.

"Co se stalo?" Ptá se tiše, když mě objímá. Jen zavrtím hlavou.

"Viděla jsem Hawkeye." Šeptnu zděšeně a tisknu se k němu. Netuším, co se stalo, ale byl tu.

"Jsi v pořádku? Není ti nic?" Mluví ke mě dál. Znova zavrtím hlavou, už nejsem schopná říct cokoliv jiného.

Chytí mě za ruku a jdeme se podívat na motorku. Vypadá špatně, skoro na náhradní díly.

"Promiň." Zamumlám. Rozbila jsem mu motorku.

"To nevadí. Ale asi budeme muset jít pěšky." Řekne s povzdechem a rozejde se.

Nějakou dobu mlčky jdeme, ale nakonec nevydržím a musím mluvit.

"Steve, řekni mi o své rodině." Ozývám se.

"Není to moc zajímavé." Říká mi, ale to mi nevadí. Chci to vědět.

"Narodil jsem se 4. července 1922 na matthattanské Lower East Side, v New Yorku. Moji rodiče byli přistěhovalci z Irska. Jmenovali se Sarah a Joseph." Začíná. I přesto, že jdeme docela rychle, mluví úplně klidně.

"Otec pil. Když jsem byl malý, mlátil mě, i matku. Nenáviděl mě, jelikož jsem vždy byl malý a slabý. Jednu noc byl tak namol, že se zřítil ze schodů. Na místě zemřel." Říká to hořkým hlasem. Je mi ho tak líto.

"Matka byla v mém životě šťastná jen tu dobu, po jeho smrti. Jen pár let. Potom dostala ošklivý zápal plic, na který zemřela. Potom mě vychovával děda. Byl přísný, ale pořád byl milý, soucitný a spravedlivý."

"Musel jsi ho mít rád." Podotknu. Nejspíš i převzal něco málo z života jeho dědečka.

"Ano. Po smrti matky jsem studoval umění, rok. Bavilo mě to, ale nebyl jsem pro to stvořený. S tužkou a perem mi to šlo, ale chtěl jsem být spíš voják." Dopoví.

"To ti rozhodně vyšlo." Usmívám se. Vojákem se rozhodně stal.

"To ano." Usmívá se i on.

Pokračujeme v cestě. Netuším, jak dlouho bychom ještě měli jít, ale už mě to nebaví. Mnohem radši bych si sedla a povídala.

Po hodince cesty mě do hlavy udeří nápad. Jsem ale dost silná na jeho uskutečnění?

Zkusmo mávnu křídly. Okamžitě se nadzvednu pár centimetrů na zem. Mávám víc a víc, dokud nejsem nad Kapitánem, se kterým se pořád držím za ruku.