Captains Tears

Kapitánovo odpuštění

Budím se s tvářemi ztuhlými a necitlivými. Chvíli jsem zmatená a pak přijdou vzpomínky.

V mém nitru... najednou jsem tam nebyla já. Byl tam Loki. A nutil mě dělat tak příšerné věci. Ublížila jsem Kapitánovi. 

Má hlava nebyla má. Moje srdce nebylo mé, ani moje tělo nebylo mé. Byla jsem Lokiho, úplně. Ale nic jiného si nepamatuju. Jen ten pocit prázdnoty.

Ze zavřených očí mi vyteče slza. Potom si vzpomenu, kdo leží v mém objetí. 

Ten chlad se nedá nerozpoznat. Trošku se nadzvednu, abych viděla, jestli ještě spí. Spí. 

Ve spánku vypadá mladší. On je ve skutečnosti docela mladý, ale válka a utrpení postaršilo jeho duši. Chudák Kapitán. Ve spánku je pořád jen malý Steve Rodgers, ten kluk z Brooklynu, kterého šikanovali a mlátili, ale on se nikdy nevzdal. Musím se usmát. Je tak hezký.

Až teď si uvědomím, jak jsem oblečená. Na sobě mám jen podprsenku a kalhoty. Znova děkuju bohům za to, jak jsem plochá.

Jemně ho zkouším pustit ale nejde to. Drží mě víc pevně než já jeho. I přes jeho ledovou kůži se začínám potit. Jsem polonahá a v posteli s mužem. Proto s ním jemně zatřesu, aby se probudil. Okamžitě otevře oči.

Prvně vypadá zmateně, pak vyděšeně a nakonec se usměje. Je šťastný, že jsem tu.

"Ehm. Mohl bys mě pustit?" Zašeptám. Potřebuju s ním mluvit, ale prvně se uklidnit. Když tak přemýšlím, celou tu dobu jsem se nekoupala, ale ani mi to nechybí. Sovy se nepotí. Je to ale skvělý způsob, jak se uklidnit a tak se rozhodnu pro koupel.

Než mě Steve jemně pustí, na okamžik přiloží tvář k mým vlasům a nadechne se. Potom se odtáhne.

"Kde je tu koupelna?" Zeptám se, pořád šeptem.

"Tamhlety dveře." Zašeptá taky a usměje se na mě. U toho ukazuje na dveře ve zdi, kterých jsem si doteď nevšimla. S díky kývnu.

Vyskočím a doběhnu tam. U umyvadla leží nové oblečení a plavky. Za to jsem vděčná. Nechci se koupat nahá.

U vany je spousta olejů, pěn do koupelí a solí do koupelí. Chvíli na to koukám a pak si vyberu pěnu s vůní růží a olej, co zjemňuje pokožku. Potom se jdu převléci.

Neúmyslně se na sebe podívám do zrdcadla a pak zaúpím zděšením. Po celém těle mám modřiny, jizvy a oděrky. Je to odporné.

Přes břicho se mi táhne dlouhá jizva, na krku mám kromě modřin od Kapitána otisky zubů od Lokiho. Na hrudníku mám několik různých ran. Klouby mám rudé a rospraskané.

Zděšeně se na sebe dívám a vidím, že vypadám jako zrůda. Jak se tohle může někomu líbit? Pomyslím si. To je hrůza. Z očí mi znova vytrysknou slzy.

Opatrně odejdu od zrdcadla a dám si plavky. Dávám pozor, abych ani okem nezavadila o své jizvy a ponořím se do vody. Heknu úlevou. Ani jsem si to neuvědomila, ale bolelo mě celé tělo. Teď je to mnohem lepší.

Ve vodě jsem zvláštně těžká. Křídla a ocas hned nasákla a stahují mě dolů, ale nevšímám si toho a zavřu oči. Chci se uklidnit.

Přemýšlím, co řeknu Kapitánovi. Jak se omluvím. A hlavně... jak se ho zeptám, jak to s námi doopravdy je. Mám strach, že se na mě vykašle a potom...

Zavrtím hlavou a rozhodnu se, že je už čas jít. Stoupnu si, ale okamžitě sebou plesknu zpět do vany. Křídla jsou moc těžká.

Několikrát to znova naštvaně zkusím ale pak se prostě překulím a s mokrým dusnutím spadnu na zem. Voda se rozstříkne všude kolem mě.

Chvíli se snažím nějak se hýbat, ale vodou nasáklá křídla to prostě nedovolují. Naštvaně a flustrovaně zavrčím. Kapitám už určitě odešel, takže nejspíš budu muset schnout tady na zemi. Skvělé.

Po deseti minutách je mi taková zima, že to vzdám a zkusím zavolat na Steva. Okamžitě se objeví ve dveřích s tázavým výrazem. Dlouho se na mě nedívá a slušně odvrátí pohled.

"Steve.. mohl bys mi pomoct? Křídla mi nasákla vodou a teď si nemůžu stoupnout." Řeknu stydlivě. Tohle je trapné. Velice trapné.

Steve se usměje a zvedne mě. Zatřesu se zimou a nechám se přenést do pokoje k topení, které zapne na maximum. Potom odejde a vrátí se s ručníkem.

Tohle je ta chvíle. Začne mi opatrně sušit křídla a já začnu mluvit.

"Steve, k tomu, co se stalo včera..." Začnu, ale on mě přeruší.

"Vím, že to nebyla tvá chyba." Zamumlá. "Vím, jaké to je, být v jeho moci. Nebyla jsi to ty, jen on."

"Snažil se ti ublížit." Řeknu tiše. Docela se mu to povedlo.

"Mohl udělat mnohem horší věci, ale i tak.." nechá větu vyznít do ztracena. Celé mé já se hroutí. Ublížila jsem mu.

Nedokážu to vydržet. Je na mě tak hodný.

Otočím se a přiložím čelo k podlaze. "Odpusť mi." Zašeptám. Zaslouží si, abych se mu poklonila.

"Spíš ty odpusť mě." Řekne tiše. Nechápavě zvednu hlavu.

"Viděla jsi svůj krk ne?" Řekne hořce. Na to nemám odpověď. Samozřejmě.

"Odpusť mi." Zašeptáme zároveň. Musím se usmát.

"Už jsi suchá?" Zeptá se zničehonic. Mávnu párkrát křídly.

"Myslím, že ano." Řeknu váhavě.

"Musíme si promluvit Elis." Řekne tiše. "Lhal jsem ti. Já, nemůžu už takhle dál." Poslední slova zašeptá. Ach Kapitáne.

Nenapadne mě jiná odpověď. "Proč?"

"Abych ti neublížil. Jen se na mě podívej!" Řekne hořce. "Jsem stvůra. Zabil jsem tolik lidí. Stačí mi abych stiskl a zabiju tě!" Teď skoro křičí.

Stoupnu si a ukážu na své jizvy. "Toto je nic." Zašeptám. "Nic." Opakuji.

Pohled mu změkne. "Počkám na tebe. Běž se obléct."

Rychle odejdu a převleču se do džín a černého tílka. Na můj vkus moc odhaluje moje jizvy a modřiny, ale co nadělám.

Když se vrátím, Steve hledí z okna. Přejdu k němu a čelem se dotknu jeho zad. Zachvěje se, ale jinak se nepohne. Obejmu ho kolem pasu. Pořád se nehýbá.

Když to nemůžu vydržet, chytím ho a  otočím, čelem ke mě. Potom se natáhnu na špičky, abych mu viděla co nejlépe do očí.

"Nikdy mi neublížíš, Steve. A i kdyby ano, nezabiješ mě. Nikdy tě neopustím, i kdyby se stalo cokoliv. Vždycky, vždycky tu budu pro tebe." Zašeptám.

Chvíli se na mě smutně dívá a potom mě obejme. Cítím každý jeho sval, který je napjatý, chvěju se zimou a štěstím. Nakonec zmučeně zasténá a zvedne mi hlavu.

"Věříš mi?" Zeptá se potichu. A já mu věřím. Vždy budu.

"Ano." Vydechnu. A on se ke mě nakloní a poprvé mě naplno políbí.

Ten pocit, když mě se mě jeho chladné rty dotýkají na těch mých, se nedá popsat. S polibkem, který je sladký a hořký zároveň se mísí naše slzy. Moje, protože jsem konečně šťastná a jeho, protože už nemohl dál vzdorovat. Ten polibek je dlouhý a pro mě dokonalý. Když se odtáhne, položím mu hlavu na prsa.

"Odpouštím ti." Řeknu a pevně ho stisknu. On klesne na kolena a přitiskne si mě k sobě nejpevněji, co to jde.

"I já tobě." Zašeptá.

A tak spolu sedíme, v mém pokoji a oba se smějeme a zároveň pláčeme. Ale jsme šťastní.