Captains Tears

Kapitánova bitva

"Bože! Je tu dítě, vypadá tak na patnáct. A je v bezvědomí." Slyším nad sebou. Mírně sebou cuknu, aby viděl, že v bezvědomí vážně nejsem. Nečekala bych, že si toho všimnou, ale všimli.

"Pohla se! Kapitáne, o tohle se postarej ty. My to tu prohledáme." Dodá hlas. Najednou je slyšet řev a ucítím jak kolem mě dusá něco velmi těžkého. Potom zaslechnu střelbu. Co se to děje?

Jak je malá... co tu dělá? Jak se sem dostala? Snad jí nic neudělali, když už tu takhle leží. "Nic mi není." Zamumlám ospale. "Jsem jen unavená." Cítím, jak mě něco velkého a strašlivě studeného zvedá a potom odplouvám do temnoty...

"Je na ní něco divného. Oblečení na ní vypadá tak sto let staré, našli jsme ji ve vědecké základně Hydry, která je už asi padesát let mimo provoz a aby to nebylo málo, teď si v klidu spí, zatímco my ostatní tu panikaříme." Zaslechnu po probuzení. Ztuhnu a poslouchám dál.

"Tony,uklidni se. Je to jen dítě, nemůže být nijak nebezpečná." Ten hlas je mi velmi sympatický.

"Já se mám uklidnit? Slyšel jsi Wandu Steve? Ona ji neumí ovládnout, takže očividně ta holka je divná. Steve, tohle musíme vyřešit." Znovu ten první hlas. Zní vyděšeně.

Nedovolím aby se jí něco stalo. "Nedovolím aby se jí něco stalo. Je to dítě, proboha!" Ten druhý hlas se mi opravdu líbí.

"Hoši, uklidněte se. Ať je to cokoliv, postaráme se o to. Máme tady Bruce ne?" Tohle byla žena. Vypadá, že se dobře baví.

"Souhlasím se Stevem. Je to dítě, nemůžeme jí nic udělat, dokud nevíme jistě jestli je nebezpečná a co chce udělat. A i kdyby chtěla něco udělat, já jen zezelenám a..." Tenhle je mírný a klidný. Taky se mi zamlouvá.

"Až se probudí, promluvíme si s ní. Do té doby můžeme počkat." Tohle je jistě žena. Její klidný hlas je taky docela sympatický.

Měli bychom se o ni postarat. Vypadá tak malá a bezbranná. "Dobrá, počkáme až se vzbudí. Stejně, tady náš lukostřelec ji trefí, kdyby zkusila utéct."

"Jste si jistí, že je to správné? Co když někomu ublíží?" Tenhle hlas zní znepokojeně... a taky zní nevěřícně.

Půjdu ji vzbudit. "Postarám se o ni. Vy mi kryjte záda." Druhý hlas. Ten sympatický. Hmm.

"Steve, to není dobrý nápad. Půjdeme všichni." Natašo, proboha nech toho. Nejsem dítě.

"Ne, zvládnu to sám." Pak slyším jen mumlání. Následně kroky a zaskřípání dveří. V okamžiku stojím a křídla mám roztažená a připravená k vzletu, stejně jako ocas. Pak mi to dojde.

"Àà!" Zaječím. "Co to je?! Co to sakra je!!" Křičím bezhlavě. Nechápu, kde se na mém těle vzala ta křídla a ten ocas. Vypadá to, jako soví a má to přesně stejnou barvu jako moje vlasy-kaštanově hnědou. Najednou ke mně odkudsi přiletí jakési kovové předměty a přilepí mi ruce ke zdi.

No, Starku, kdes vzal ty pouta, co zkusili použít ve výtahu,když na mě útočili? Ale nemusel jsi to dělat. Jen jsi ji vyděsil.

"Nejsem vyděšená!" Vyhrknu. Muž přede mnou je opravdu krásný. Blond vlasy jsou docela hezké, rysy má ostře řezané a ty svaly... k tomu je i vysoký. Bezmyšlenkovitě se usměju a cítím se klidná,přestože jsem přivázaná ke zdi a mám na sobě křídla, o kterých jsem sama nevěděla. Ten krasavec přede mnou pozvedne obočí.

"Jak víš, co si myslím?" Zeptá se potichu. Co si myslí? Vždyť to řekl nahlas!

"Tys to řekl nahlas." Zašeptám. Absolutně nevím co se děje. A to mě znervózní asi nejvíc.

Zamračí se. Neřekl. "Řekl." Vyhrknu. On tentokrát obočí vytáhne nahoru.

"Dobrá, víš co se děje?" Zavrtím hlavou. "Myslel jsem si to. No, jsi v Starkově mrakodrapu, teď je to oficiálně základna Avengers. Myslím, že víš,kdo jsme ne?" Znovu zavrtím hlavou. "To jsem nečekal. Dobrá, jsme něco jako hrdinové, co zachraňují svět. Počkej, něco ti donesu." Odchází a po chvíli se vrací se složkou papírů, kterou položí na postel. Potom se usměje-bože, teď je ještě hezčí a pokračuje.

"V té složce jsou nějaké informace o nás. Nu, abych pokračoval, našli jsme tě ve staré a dlouho nefunkční základně Hydry, kterou jsme prohledàvali. Něco o Hydře máš v té složce. Stark, neboli Tony Stark, náš génius, multimiliardář a playboy," mrkne směrem k zrcadlu "ti udělal pár krevních testů, ale výsledky nemáme. Ještě. Nějaké dotazy?" Zeptá se a zase se usměje. Pokrčím rameny. "Můžete mě sundat?" Zeptám se. On se jen usměje a vyjde ven. Chci začít křičet, když v tu se vrátí a v ruce má něco velkého, v barvách Ameriky. Je to kulatý štít. Zvednu obočí když najednou - Prásk! - Urazí jedno pouto. Prásk! Urazí druhé.

"Jestli chceš, pojď se mnou,ukážu ti to tu." Dodá a odejde. Na chvíli si mnu zápěstí, ale pak si stoupnu a pomalu jdu za ním, křídla bezpečně spjatá na zádech.

"Ehm... jak se jmenuješ?" Zeptám se potichu. "Steve Rodgers, ale svět mě zná jako Kapitána Ameriku." Řekne stejně potichu, jako já. "A jak ti mám říkat já?" Zním jako zamilovaná. Sakra, to bych nemusela. "Steve." Řekne úsečně.

"Moc jsi mi nevysvětlil Steve. Vůbec nic nechápu." Řeknu trucovitě.

"Nevím, nakolik ti můžeme věřit." Odvětí. S touhle milou větou otevře dveře a přidrží mi je. Za nimi vidím nejasné siluety.

"Co je tam?" Zeptám se. "Vysvětlení." Řekne tajemně a pokyne směrem k dveřím. Nadechnu se a vejdu do nich.