Captains Tears

Zpět ke Kapitánovi

Na obrázku-Tacita

S úsměvem se nechávám vynášet směrem do letadla.

Konečně jsem se probudila. Jedině tak se dá popsat moje vrácení paměti. Pamatuju si všechno a je to úžasný pocit.

"Kapitáne?" Zašeptám.

"Ano?" Usmívá se na mě. Znova, po dlouhém (skoro) roce žasnu nad jeho dokonalostí.

Mírně rozčepýřené vlasy, které má odstáté kvůli helmě. Modré oči, které mě zkoumají. Svalnaté paže a široká ramena, za to ale úzký pas.

Je tak nádherný.

"Ahoj." A obejmu ho. Stulím se k němu a nechci ho pustit.

Když takhle chvíli jsme, začnu se třást zimou. A do hlavy mi vletí úžasný nápad.

"Půjdu se proletět." Šeptnu a vypletu se z jeho sevření. Než mě stihne chytit zmáčknu tlačítko na otevření letadla. A vyskočím ven.

Když mě gravitace táhne k zemi, nadšeně vyjeknu. Roztažení křídel bolí, jelikož jsem je dlouho nevyužívala, ale i tak je to nádhera. Plíce mě už teď pálí z námahy.

Sletím dolů a kličkuju mezi stromy. Zahlédnu orla, jak letí vedle mě. Slabě na něj zahoukám a on mi odpoví. Ve stejnou chvíli máchneme křídly a vyzvedneme se nahoru. Letíme stejnou rychlostí. Mávám silnými perutěmi, vlasy mi létají kolem obličeje, ocas mám doširoka rozevřený, abych mohla plachtit. Rychle vylétám nahoru. Kapitán se na mě dívá z okna. Nevšímám si ho a letím vedle letadla.

Nataša si se mnou dává závody. Zevnitř slyším jejich vzrušený hovor. Wanda má v očích slzy.

Letadlo je pořád otevřené, a tak vletím dovnitř. Chvilku se vydýchávám a potom se na ně usměju.

"Chcete se proletět?" Ptám se vzrušeně. Nervózně se na sebe podívají.

"Jak?" Zeptá se Wanda.

"Chytím tě." Mrknu na ni. Ona se na mě trochu vyplašeně podívá, ale pak vztyčí hlavu.

"Věřím ti." Řekne a skočí.

Když padá asi 2 vteřiny, vyskočím za ní. Za chvíli se dostanu pod ni a usmívám se. Wanda křičí, ale zároveň se směje. Spadne na mě.

Chytím ji za ruce a mávám křídly. Nějak se mi povede to zvládnout a vynáším ji nahoru. Výš a výš. Nakonec už ani není u země, je skoro u letadla.

"Chceš dovnitř?" Zavolám na ni. Když kývne, zamávám svými dlouhými křídly a vynesu ji ještě víc. Je lehoučká.

Vevnitř se schoulí do klubíčka a nevěřícně mě pozoruje, jak znova skáču dolů. Je to nádhera, poprvé v životě jsem volná. Nejsem svázaná ničím.

Poprvé v životě jsem tím, co jsem.

Sovou.

Let mě naplňuje, od hlavy až k patě. Křídla mě od námahy bolí, ale zvládnout se to dá. Znovu je přitáhnu k tělu a volným pádem se spustím k zemi. Výskám radostí.

Naproti mě letí Tony Stark, v tom svém brnění. Přimhouřím oči a zakřičím.

"Závody Starku?"

"Proč ne." Slyším jen jeho hlas, když se dostane na mou úroveň.

"Ze země?" Zeptá se.

"Z letadla." Zavýsknu a vyletím výš. Když jsme na střeše letadla, cloumá se mnou ledový vítr, který by normální lidi zmrazil až do morku kostí.