K letišti jsem se dostala snad až světelnou rychlostí i když uznávám, že doprava mi dělala trochu problém. Ale to byla maličkost. Snažila jsem se na to nemyslet a snažila jsem se nenadávat pokaždé, když autobus zastavil na červenou.
Doslova jsem se vyřítila ze dveří autobusu a běžela na příletovou halu, jestliže ten tweet poslal, když přistál, měl by teď někdy opouštět letiště.
Terminál 1, PŘÍLETY
Drala jsem se davem turistů a lidí, co právě přiletěli, tělo mi říkalo, že už nemůžu a nejradši by to zabalilo ale já musel dál, už jsem byla tak blízko.
"Ley!" Slyšela jsem známý hlas. Do očí se mi draly slzy, z plného hrdla jsem vykřikla. Znělo to spíš něco mezi syčením hada a psem, co umírá, protože jsem měla v plicích málo kyslíku. A několik vteřin později už jsem byla v náruči kluka s černou kapucí. Vypadal jako mafián.
Byla jsem tak moc šťastná.
*
Čtyři dny, které se u nás Harry rozhodl strávit (a moje mamka proti tomu nic neměla) utekli jako voda. Pomalu jsem ani nedokázala uvěřit tomu, že už opět stojíme na letišti, a že se loučíme. Nechtěla jsem, aby mi zase uletěl na dobu neurčitou ale věděla jsem, že musí.
"Ley, já jen..." Zašeptal Harry a strhnul mě stranou.
"Máme poslední asi půl hodinu, můžeš na chvilinku?" Usmál se zpod kapuce a já jsem přikývla. Vyšli jsme ven z letiště, Harry byl už odbavený, takže jsme neměli kam pospíchat. Zašli jsme až za zastávky autobusů, místo, kde nikdo nebyl. Harry si sundal kapuci.
"Nechci, abys mě viděla s kapucí, když je to naposled."
Hrklo ve mě, jak to myslí, naposledy? Harry si toho všiml a zasmál se.
"Ne naposledy jako naposledy. Myslím naposledy v roce 2015." Pohladil mě po vlasech, uklidnila jsem se a usmála se.
"Můžu tě obejmout?" Zeptala jsem se opatrně. Harry se zasmál a přitáhl si mě k sobě. Zmáčkl mě v objetí a já přísahám, že mi po tvářích sjelo několik slz.
"Já tě m-"
"Já vím." Přerušil mě Harry bez toho, aniž by se na mě podíval.
"Vyřešíme to jindy, dobře?"
Uraženě jsem se na něj podívala.
"Kdy jindy Harry? Víš co to vůbec je nosit tenhle balvan a tahat ho všude s sebou a vědět, že to nikdy nebude oboustranný? Já jsem jen obyčejná holka a ty jsi hvězda. Byla jsem zamilovaná do Harryho Stylese ale teď jsem zamilovaná do tebe a znám tě dost dlouho na to, abych něco takového mohla říct, tak si to prostě přiznej, řekni mi to na rovinu, mě bude 17, tobě 22. Už jen ten věk je-"
Harry mě opět přerušil. Ne slovy, objetím.
"Ley ty nejsi obyčejná, já nejsem hvězda dobře. Jestliže jsi zamilovaná do mě, nejsi zamilovaná do hvězdy. A to je rozdíl. Vím, co to je, vím, jak se musíš cítit a je mi to líto ale já ti teď nedokážu odpovědět na všechny otázky, i když bych si to přál."
Povzdechla jsem si.
"Měli bychom jít, měl by ses připravit k letu a tak..."
Beze slova jsme došli zpět na odletovou halu, drželi jsme se za ruce, ale to pro nás bylo přirozené asi jako dýchání.
"Ani si nedovedeš představit, jak moc mi budeš chybět." Zašeptal a přitáhl si mě opět k sobě.
Užívala jsem si ten pocit, kdy jsem nemusela nic řešit, kdy jsem cítila jen jeho ruce kolem sebe a kdy jsem cítila teplo z jeho těla. Cítila jsem se tak dobře a nedokázala jsem přijmout to, že zase odjíždí.
Po tvářích se mi začali kutálet slzy a ať jsem se snažila sebevíc to zadržet, tělem mi projelo několik vzlyků.
"Leyley?" Zašeptal Harry a snažil se odtáhnout. Já ho ale pevně držela u sebe.
"Ne." Zašeptala jsem a tak mě jen držel, hladil po zádech a něco šeptal, nepamatuju si z toho ale ani slovo a nejspíš to ani nedávalo smysl.
"Musím jít." Zašeptal pro změnu on. A tak jsem přikývla a odtáhla jsem se. Nepodívala jsem se na něj, dívala jsem se do země.
"Uvidíme se, brzy." Cítila jsem, že se usmívá. Kývla jsem hlavou ale oči nechávala pořád přilepené k zemi. Pomalu jsme se dostali až k pasové kontrole. Dál jsem jít nemohla.
Harry mě ještě jednou pevně stiskl v objetí a potom mi zvedl bradu. Musela jsem vypadat příšerně ale on se jen usmál a utřel mi slzy. Pokusila jsem se taky o úsměv ale spíš to vypadalo, jako kdybych snědla citron.
"Tak jo Ley, cokoliv teď udělám, nevím, jaký bude mít následek." Řekl, pořád s úsměvem na tváři.
Sakra jak to vydržel se stále tak usmívat? Pro kamery, pro foťáky, pro fanoušky.
Pro mě.
Harry si vzal mou tvář do dlaní a sklonil se dolů. Ten výškový rozdíl mezi námi byl tak příšerný. Celou dobu se mi díval do očí. Bože ty jeho oči.
A v jednu chvíli, kdy jsem se cítila, jako kdyby vybouchl celý vesmír a zase se dal dohromady. Jako kdyby všechno špatné skončilo. Jako kdybych se už nikdy v životě nemusela o nic starat. Jako kdyby vše bylo najednou dobré. Jako kdyby Harry právě teď neodjížděl.
V tu chvíli se naše rty na kratičký okamžik spojily. A já tomu nedokázala uvěřit.
Potom Harry zmizel za pasovou kontrolou a já se musela opřít o nejbližší zeď protože jsem si nebyla jistá, jak dlouho tohle ještě ustojím.
Po tvářích mi tekly slzy, nevím jestli štěstí nebo smutku. Možná obojí.
HarryStyles: Jak na nový rok, tak po celý rok.
A já na to neměla co říct, neměla jsem mu jak odepsat, nevěděla jsem, jak to myslel. Byla jsem perfektně zmatená.
A zamilovaná do chlapce, který není slavný. Byla jsem zamilovaná do něj.
//
Hola, tak tu máte další díl, budu mooooc ráda, když se mi tady na ten díl nějak ozvete. Jak se líbil, a tak cx
Taky bych vás chtěla poprosit o přečtení 'They're not just a band', včera jsem to začala publikovat a dejte tomu šanci x
Za další VELKÉ poděkování všem co čtou, za reads, votes, komentáře. Každý den mi uděláte neskutečnou radost, wow, děkuju, zatleskala bych vám, ale není to moc laciný?
NOMINUJU VÁS NA NEJLEPŠÍ ČTENÁŘE ROKU
(hahahah, jsem vtipná)
(ne nejsem)
(ale vyhráli byste to)
(přes 1000 slov, to se mi dlouho nestalo, miluju vás x)
आप पढ़ रहे हैं
INTERNET FRIEND |Harry Styles, CZ|
फैनफिक्शनNěkdy nás utěší víc lidé, kteří jsou od nás kilometry daleko, než lidé, kteří jsou přímo vedle nás. #1 Short Story
