19.5.2024
chytils mě za ruku
a bylo to možná omylem,
hudba hrála nahlas,
v krvi dvě promile,
ale bylo to zase jako
tenkrát,
nějaký ty roky zpátky
a já si přišla zase jako
někdo,
uvězněn na poušti
bez vody
a bez pití,
s tíhou v krku,
zběsilým tepem
a vzpomínkami
na vybledlou tvář.
já vím, nic z toho
nemyslíš nikdy vážně.
vlastně bych byla blázen,
kdybych věřila na opak,
ale jsem přeci stále
ta holka,
která se bála vůbec
promluvit
na blonďatýho kluka
z druhý ruky.
měla ještě hnědý vlasy,
bála se bouřky
a sladkým životem se
nechala vést,
ale kam by jen?
mohl bys přemýšlet
asi dva kilometry,
ale stálo by to draho.
ale že by možná do temna,
ze kterého si vylezl
ty
a ty tvý modrý oči
a dožadoval ses
už ani nevím čeho?
co já vím.
jsem zase zpátky,
ty roky
s alkoholem
tvrdým a neprůstřelným,
s tíhou a řasenkou všude,
jen né na očích,
protože ty ses zase objevil,
jakoby to nikdy neskončilo.
a mělo skončit?
sakra.
ty konce už mě dostávají,
tvrdila jsem, že už
nekouřím,
ale jak vidím,
jsem lhář a podvodník
a opiju se znovu, pro jistotu,
ta košile ti sekla víc,
ale co mám dělat,
když se nedokážu ani
nadechnout
a ty si tu, zase,
jak jinak,
ale ta vůně už vyčichla
ze všeho,
jen né z mý paměti,
ale co na tom sejde,
já už (ne)chci zapomenout.
tak mi to (ne)dovol. prosím.
