9.5.2024
hlas
vyvolal mne
a donutil mě znovu pochybovat
nad věcma, který rozhodli
za mě
už ani nevím kdo,
lidi z minulýho století
nebo ten děda, který sedí
v parku?
nevím
- můžete vstoupit
a kam?
možná tam, kde zapomnělo nás
to hned jak jsme odešli pryč
na druhou stranu světa,
tam, kde ani nechci být,
ale co na tom záleží
když to jsme nový
my.
jen my a ten dlouhej dav lidí,
neznám je a oni neznají mě,
možná ani nechcem navzájem,
ale musíš zapůsobit,
aby ses dostal alespoň
na třetí level toho veškerýho
chaosu,
kterým oplývá
svět.
hned
a teď odejdi tam,
kde tě sháněj,
neotáčej se, vlakový
nádraží je už daleko
na to, aby si mohl
ještě brečet
někdo tě neslyší a opovaz se
klečet před nohama jeho
a prosit se o odpuštění
jejich.
těch, kterým nemůžeš vyhovět
nemohl si ani tenkrát,
kdy vůně kakaa dokazovala
volnost,
teplý párky v rohlíku a chaos v hlavě
- důkaz o světě,
ale měls svobodu,
kterou už nemáš ani
na rodinný oslavě,
protože už si zodpovědnej
a nevíš si rady
se vším tím,
co ti dali a možná to nebylo
úmyslně, ale já
tě chci teď a tady,
nechci, nechtěla jsem nikdy,
ale proč
musíš zase odejít
a né tam, odkud je ta
mikina, kterou teď máš
na sobě,
ani tam, kde nás ještě
někdo znal jménem a né
číslem na skříňce,
už jenom tam, kde nevoní
ta svoboda,
kterou nám dali a pak vzali
do louky, kde už kytky zvladly v mučení,
do světa, kde už tě nečeká
nic než jenom
chaos a odveta.
