Black Swan 2

líbačka s Lukášem 😉😉😉👀😉

"Ireno, já vim moc dobře, že někoho máš…nesnaž se mi nic namluvit." řekl Lukáš. Irena sotva dorazila domů a už ji opět obtěžoval svou přítomností. Už na první pohled byl opilý, dokonce víc než obvykle. Měl zarudlé oči, jako by týdny nespal a také velmi oteklou kůži v obličeji.
"Už zase otravuješ? Co kdyby sis šel pěkně zase lehnout s lahvinkou, to by tě určitě srovnalo." řekla Irena a znechuceně se na něj podívala. Teď jí vidina rozvodu s ním nepřipadala tak děsivá. Co kdyby mu prostě řekla, že se opravdu s někým schází? Co kdyby mu prostě řekla, že se schází se ženou? S Alenou... Měla by navždy od toho otravného budižkničemu pokoj. Už nikdy by nemusela řešit jeho opilecké eskapády...Ne. Nemůže přece ohrozit Alenu. Na jí samotné jí příliš nezáleželo, nemohla by však žít s pocitem, že ohrozila někoho, koho tolik miluje. Lukášův smích vrátil Irenu zpět do reality.
"Sakra Ireno, přiznej to. Přiznej to, nebo se začni chovat, jako správná manželka." řekl opět Lukáš a založil si ruce v bok. Poté se předklonil a dětinsky našpulil rty.  Irena by přísahala, že v tu chvíli ve svých ústech pocítila chuť zvratek. Odpuzovala jí představa, jak moc teď asi Lukášův dech páchne alkoholem. Odpuzovala jí představa, že by jej měla políbit. Nebylo by ale lepší zahnat jeho podezření? Kdyby se teď párkrát zachovala jako jeho manželka, neměl by potom důvod podezřívat ji. Neměl by důvod spoléhat se na Antonii, jako na svou špionku. Irena se zhluboka nadechla a poprvé po několika letech Lukáše políbila. Párkrát jej nechala, jeho jazykem zapátrat v jejích ústech, poté se však odtáhla a pokusila se o úsměv.
"Miluju tě." zalhala a doufala, že to nepoznal. Lukáš se však pouze zamilovaně usmál a odešel si sednout do obývacího pokoje. Irena doufala, že si nic z toho nebude pamatovat, ještě by ji otravoval i s tímhle....Zcela znechucená se odebrala do koupelny, kde se pod tíhou a odpornosti svého činu, pozvracela.
"Tak, to bychom měli..." řekla si sama pro sebe, když zvedla hlavu od záchodové mísy. Nyní se cítila o něco lépe, stále však byla v rozmrzelé náladě. Připadala si nečistá. Proč to udělala? Mohla ho prostě odbýt...Ale takhle je to možná lepší. Pomyslela si a zavřela oči. Snažila se že vše mysli vyhnat vzpomínku na onen moment. Snažila se nemyslet na Lukáše, který jí byl čím dál víc odbornější. Snažila se myslet na Alenu. Na její sametově jemné rty, které tolik milovala. Irena věděla, že jediný člověk, který by ji právě teď dokázal zvednout náladu, je Alena. Byl už sice večer, Irena však nutně potřebovala Alenu vidět. Aniž by se telefonicky ujistila, že je doma, vyšla z vily ven, nastoupila do automobilu a vydala se k domu, kde Alena bydlela. Přibližně po půl hodině tedy dorazila k vysoké budově, na jejímž vrcholku Alena bydlela. Irena prošla hlavními dveřmi a stanula na úpatí schodiště, které v momentě vyběhla a brzy stanula přede dveřmi bytu, který Alena sdílela s ostatními. Chvíli jen tak stála s rukou napřaženou směrem ke zvonku a přemýšlela, zda-li má opravdu zazvonit, poté však skutečně přiložila ruku na tlačítko. Za dveřmi se ozval nepříjemný cinkavý zvuk a brzy byly slyšet i dosti hlasitě kroky, které se blížily směrem ke dveřím.
"Koho to sem čerti nesou?" zamumlala si pro sebe babi, když se vydala otevřít. Nebylo sice zas tak pozdě, obvykle však i v tuto dobu žádné návštěvy nemívali, proto byla situace značně neobvyklá. Irena její poznámku zaslechla a musela se usmát, v tom momentě se však dveře pomalu otevřely a ona spatřila tvář milé postarší bytné, které Alena a všichni ostatní říkali babi.
"Dobrý večer, paní Marie, je Alena doma?" zeptala se klidným hlasem a stále s úsměvem Irena. Babi na ni překvapeně pohlédla a přikývla.
"Pojďte dál." vyzvala ji a o dva kroky ustoupila. Irena tedy vešla do malé předsíně, kde zůstala stát. Počkala, až babi zavře dveře a poté i s ní vstoupila do kuchyně, kde u stolu seděly Bára, Eva a Alena. Ta okamžitě překvapeně vzhlédla a podívala se pi všech okolo.
"Dobrý večer." pozdravila je všechny Irena a usmála se. Bára s Evou však věděly, že tento úsměv nejspíš nepatřil jim, ale Aleně. Ta se okamžité zvedla a šla Irenu obejmout. Ta jí, sice rozpačitě, objetí opětovala a ještě více se usmála.
"Mohla bych s tebou mluvit?" zeptala se nakonec tiše, ne však natolik, aby to neslyšely ostatní. Babi se nervózně usmála a vrhla pohled na Evu a Báru, které obě současně protočily oči.
"Můžeme jít do mého pokoje." odpověděla Alena a ještě více k sobě Irenu přitiskla. Ta pouze přikývla a po chvíli se z objetí odtáhla. Poté následovala Alenu do dveří jejího pokoje.
"Mám rozsvítit?" zeptala se Alena a natáhla se k vypínací.
"Ať to nevypadá podezřele." řekla Irena a zasmála se. Dokázala si představit, jak podezřele by působilo, kdyby tu spolu byly potmě. Alena tedy rozsvítila a posadila se na krajní postel, která jí patřila. Poté na ni poklepalala a vyzvala Irenu, aby si k ní přisedla.
"O čem chceš mluvit?" zeptala se zvědavě Alena a vzala Iremu za ruku. Ta dlouze váhala a poté sklonila hlavu. Opět se jí vrátily vzpomínky na Lukášovy rty a na odpor, který v ní vzbuzovaly.
"Líbala jsem.se s Lukášem. Řekla jsem mu, že ho miluju." odpověděla Irena. Stále měla svěšenou hlavu. Alena nevěděla, co odpovědět. Poté se však dlouze nadechla a položila Ireně ruku na záda.
"Já vím, je to jako podvod. Omlouvám se. Já patřím k tobě a tohle bylo.... zvrhlé." řekla na konec znovu Irena a natočila se víc k Aleně. Ta se na ni pouze soucitně podívala a pohladila jí po tváři.
"Nemusíš se omlouvat. Víš, slyšela jsem kdysi citát. Láska je prý to, když nemusíš říkat: omlouvám se...." zacitovala Alena a usmála se. Nyní se smála i Irena a ještě více se k Aleně přiblížila. Poté přitiskla své rty na ty její a vášnivě ji políbila. Po chvíli se však Alena odtrhla a uchopila Irenu okolo krku. Ta pouze překvapeně vydechla a pohlédla Aleně do očí.
"Ale už to nikdy nedělej.... Máš pravdu, patříš ke mně..." dodala nakonec a povolila své sevření. Nakonec překvapenou Irenu políbila na čelo a objala ji....