Black Swan 2

omluva

Byl večer. Pracovní směna právě skončila a Alena se spolu s Bárou a Evou vydala k domovu. Zprvu všechny tři mlčely, po chvíli však Eva promluvila.
"Tak co, jaký jsi měla den, Aleno?" zeptala se s úsměvem.
"Docela fajn." odpověděla Alena a pokusila se přinutit se k úsměvu. Eva však poznala, že nemluví pravdu.
"Co se stalo?" zeptala se proto.
"Musela jsem Maškové pomoct se zkoušením šatů." odpověděla Alena. Evu její odpověď zmátla. Alena a Irena spolu přece měly poměr, ne? Věděla, že jí Alena miluje a myslela si, že to stejné cítí i Irena. Nebo ne? Eva se náhle zamyslela....Mohla být Mašková opravdu taková mrcha?
"Vy jste se rozešly?" zeptala se co nejopatrněji po chvíli ticha Bára.
"Jo, už před třemi měsíci." odpověděla Alena a čekala, jestli jejím kamarádkám dojde, proč byla tak nešťastná a pokusila se o sebevraždu. Předtím se jim totiž ani slovem nezmínila o tom, co se jí honilo hlavou, když vzala do ruky žiletku a.....
"Takže proto ses..., kvůli ní?" zeptala se šokovaně Bára. Alena pouze lehce přikývla a zrychlila krok. Nyní šla pár kroků před Bárou a Evou. Cítila, jak se jí do zad upírají jejich pohledy. Byla téměř schopna vycítit roj myšlenek, který jím v tuto chvíli jistě vířil hlavou. Byla ráda, že jim to řekla, zároveň si však nyní připadala dosti zranitelná. Ale proč? Její kamarádky by tuhle informaci přece nikdy nezneužily proti ní. Je to snad kvůli Ireně? Alena si uvědomovala, že obě její kamarádky teď budou na Irenu ještě víc naštvané, už tak proti ní měly jisté antipatie. Chtěla však, aby to tak bylo? Nechtěla, aby si o Ireně myslely něco špatného. Moment...nebyly snad tyhle její myšlenky důkazem toho, že jí na Ireně stále záleží? Jistě, když se spolu hádali v kabince, byla Alena rozzlobená, avšak teď cítila, jak její vztek na Irenu postupně opadá. Uvědomovala si, že v kabince nehorázně lhala. Uvědomovala si, že jí na Ireně stále záleží, avšak bylo to dobře? Nebylo by lepší zapomenout na celý jejich vztah? Nebylo by lepší přijmout fakt, že už spolu nikdy nebudou?
Alena se náhle zastavila. Uvědomila si, že stojí přede dveřmi domu, ve kterém bydlela. Spěšně tedy otevřela dveře, vystoupala schody a vešla do malého bytu, který společně s ostatními obývala. Bez váhání přešla přes malou kuchyň až do svého pokoje, kde se okamžitě svalila na postel a dala se do pláče. Netrvalo dlouho a do pokoje vstoupily i její spolubydlící. Každá si sedla na jednu stranu postele a obejmuly plačící Alenu.
"Ty ji pořád miluješ, že?" zeptala se po chvíli Bára. Zdálo se totiž, že se Alena začíná uklidňovat, proto sebrala odvahu a zeptala se jí.
"Já nevím.....nevím nic." odpověděla Alena. Stále plakala a stále byla velmi zmatená. Zároveň si však uvědomovala, že Irenu skutečně miluje. Miluje jí i přesto, že se k ní nechovala hezky. Byla odhodlaná odpustit jí všechno a zároveň si přála, aby Irena byla schopna udělat to stejné.

Byl druhý den ráno a všechny tři spolu opět seděly u stolu a jedly snídani. Alena už nepociťovala takovou nervozitu, jako včera, vlastně se do práce docela těšila. Jen co posnídaly, vydaly se společně na cestu do Labutě. Stejně jako včera vešly vchodem pro zaměstnance, převlékly se v šatně a šly na své pracoviště, kde na ně již čekala Valerie Horká. Poté, co náležitě připravily své pracoviště, opět vyčkávaly příchodu zákazníků.
"Dnes to nějak vázne." poznamenala Bára. Po dvou hodinách od otevření sem totiž zavítalo sotva pět lidí. Na druhou stranu jim tento klid nabídl příležitost pohovořit si o Aleniných pocitech.
"Já ji miluju, teď už to vím." odpověděla Alena po dlouhé odmlce potom, co se jí Bára opět zeptala na tu stejnou otázku. Stejně jako včera však nevěděla, co si má počít. Eva nejspíš vycítila, na co myslí a rozhodla se jí poradit.
"Jestli je to pravda, tak bys jí to měla říct, ať víš, na čem jsi." řekla a pohladila Alenu po ruce. Ta jen kývla hlavou a skřížila si ruce na prsou.
"Tak, co budeš dělat?" zeptala se Bára povzbudivý tónem. Alena však tentokrát neodpověděla, místo toho se rozeběhla směrem ke schodům.
"Kam běžíš?" zavolala za ní Eva a vydala se směrem k ní.
"Za ní!" zavolala Alena přes rameno sebevědomě. Musí Ireně říct pravdu. Musí vědět, na čem je. Brala schody po třech i po čtyřech ve snaze zdolat je co nejrychleji. Za necelou minutu se ocitla v patře s kancelářemi...
Mám nebo ne? Zeptala se sama sebe, když stanula před Ireninou kanceláří. Po chvíli váhání se však rozhodla skutečně zaklepat.
"Dále." ozval se zpoza dveří Irenin hlas. Alenino srdce vzrušeně poskočilo a ve tváři se jí rozlil nervózní ruměnec. Váhavě tedy zatlačila do dveří a vstoupila dovnitř.
"Přejete si?" zeptala se překvapená Irena. Snažila se, aby tón jejího hlasu zněl sebevědomě, jediný pohled do její tváře však Alenu utvrdil v tom, že pravděpodobně před chvílí plakala.
"Chtěla bych s vámi mluvit." začala Alena nervózně a začala si hrát s knoflíky své uniformy. Irena se dlouze zadívala z okna a až pak promluvila.
"My dvě jsme přece spolu domluvily." odpověděla a opět se zadívala do Aleniny tváře. Tón, kterým odpověděla, nebyl agresivní nebo ironický, naopak, zaznívala v něm lítost.
"Chci se omluvit." řekla Alena a udělala pár kroků směrem k sedící Ireně. Ta si ji od hlavy k patě změřila pohledem a poté se zadívala na stoh papírů na svém stole. Za co se jí Alena chce omluvit? Za včerejšek? Irena si nebyla jistá, co přesně se jí chystá sdělit.
"Lituju toho, co jsem řekla..Lituju toho, co jsem udělala a především lituju toho, jak moc jsem ti ublížila." řekla Alena a ještě více se k Ireně přiblížila. Nyní viděla naprostou zřetelně, jak jí po tváři stékají slzy. Prohlížela si každý kousek Ireniny tváře, ve které se zračilo dojetí.
"Neomlouvej se, nemáš proč. To já jsem se chovala jako mrcha." řekla Irena a vstala ze židle, ve které seděla. Přešla směrem k Aleně a zastavila se necelý metr před ní.
"Já k tobě pořád cítím to stejné, ale pochopím, jestli už mě nemáš ráda." řekla opět Irena a natáhla dlaň směrem k Alenině tváři, kterou pomalým pohybem pohladila.
"Nemám tě ráda." odpověděla Alena. Irena cítila, jakoby jí někdo vrazil nůž přímo do srdce. Rychle sundala svou ruku z Alenina obličeje a svěsila ramena.
"Miluju tě." dokončila větu a vtáhla Irenu do objetí. Ta zprvu nemohla uvěřit tomu, co slyšela. Miluje ji? Opravdu? V celém těle se jí náhle rozléhalo hřejivé štěstí. Po chvíli se však z objetí odtáhla. Alena se na ni zmateně podívala. Všimla si totiž, že se v Ireniných očích opět zaleskly slzy.
"Mohla jsem tě ztratit. Můžeš mi to kdy odpustit?" zeptala se strhaně a stočila pohled do země. Neodvažovala se pohlédnout Aleně do očí. Ta pouze dlaní jemně pozvedla Ireninu tvář. Chtěla se jí dívat do očí. Chtěla ji ujistit, že to myslí vážně. Irena se nyní dívala do Aleniny tváře a zjistila, že se na ni zářivě usmívá.
"Miluju tě, Aleno. Jsi moje láska a...." Irena nestihla svou odpověď dokončit. Náhle ucítila na svých rtech ty Aleniny. Oběma v tu chvíli vytryskly slzy dojetí. Obě nyní plakaly. Obě dvě chtěly, aby polibek trval navždy. Obě dvě chtěly, aby tato chvíle nikdy neskončila. Obě dvě byly nyní neskonale šťastné.....