Black Swan 2

Prstýnek

Byl čtvrtek, Irena seděla ve své kanceláři a vychutnával si ranní kávu. Ještě dvakrát lehce usrkla ze svého šálku, který následně položila na stůl a podívala se na své náramkové hodinky. Bylo přesně devět hodin. Na desátou měla opět smluvenou schůzi s Petrem. Měli spolu probrat elektrárny, které plánoval vystavět. Irena se zhluboka nadechla a pohlédla ven z okna. Byl příjemný jarní den, slunce vesele svítilo a vnášelo své světlo do životů Pražských obyvatel. I přes zdánlivou bezstarostnost tohoto dne však Ireně něco chybělo. Chyběla jí Alena. Naposledy se s ní viděla v pondělí, tedy před dvěma dny. Irena tiše zaúpěla, vstala a začala rozčileně chodit po kanceláři. Poté opět přešla ke svému stolu, za který se posadila a z jeho šuplíku vytáhla list papíru. Poté do ruky uchodpila pero, které následně přiložila na jeho povrch. Chvíli trvalo, než Irena vymyslela a zformovala to, co chtěla napsat, poté se však jejich ruka bleskurychle rozletěla po povrchu papíru a zanechávala za sebou modrou trajektorii.

"Amorův šíp moje srdce zasáhl,
Láskou se mé nitro křehce chvěje,
Elixírem milování moje srdce sladce hřeje,
Na svou čest Ti slibuji, že jsi moje jediná,
A s tebou, lásko, po mém boku, všechno teprv začíná.♡"
Na konec následně nakreslila malé srdíčko a spokojeně pero odložila. Náhle si připadala, jako středověký básník, který pomocí veršů a rýmů opěvuje krásu své vyvolené dámy. Alena byla Irenina vyvolená, o tom nebylo pochyb. Sice při pohledu na báseň musela uznat, že občas poněkud pokulhává, svůj hlavní účel však splnila. Irena do ní vepsala všechny své pocity k Aleně. Najednou její nedočkavost vzrostla. Nemohla se dočkat, až Alenu opět uvidí a báseň jí předá. Bude mít radost? Bude i takto malý a skromný dárek dost dobrý pro její lásku? Irena se náhle zamyslela. Mohla by Aleně koupit třeba šperk nebo lahvičku příjemného parfému. Ne. Alena už teď voněla neodolatelně a i když by ji parfém možná potěšil, Irena se rozhodla pro první možnost. Papír s básní tedy uložila k sobě do šuplíku stolu a plna nadšení seběhla z patra s kancelářemi až do Módního oddělení, kde ihned vklouzla do zlatnické části.
Postavila se k pultu a začala si prohlížet vystavené zboží. V momentě u ní však byl zlatnický mistr pan Pulkráb, který se jí úslužně uklonil a poté promluvil: "Co byste si přála, paní Mašková?" zeptal se příjemným, hlubokým hlasem. Irena věděla, že je Žid, ani v nejmenším jí to však nevadilo, tedy, zatím. Říše proti Židům zaváděla tvrdé represe a ačkoliv Irena neměla předsudky, musela uznat, že nejednou byla jejich přítomnost v obchodě značnou komplikací.
"Sháním šperk, pro jednu mou známou, takže dámský, ale spíš prstýnek než náhrdelník." nadiktovala mu Irena své instrukce a čekala, až se jí pan Pulkráb zeptá na další podrobnosti.
"A jak vaše ctěná přítelkyně vypadá? Jakou má barvu vlasů, tón barvy pleti a hlavně velikost prstů?" zeptal se po chvíli a zpod pultu vytáhl podložku s prstýnky. Irena se při zmínce o Aleniných prstech lehce začervenala. Arneho otázka jí donutila na chvíli zavzpomínat na úžasné milování s Alenou, které tak zbožňovala. Musela si vzpomenout na tenké hbité prsty, které jí přinášely tu největší rozkoš....
"Má velmi světlou pleť, blond vlasy a velmi štíhlé prsty." odpověděla Irena poté, co se probudila ze zasnění. Pan Pulkráb pouze přikývl a zpod pultu vytáhl další podložku s prstýnky, které se zdály být o mnoho menší než ty druhé. Po chvilce vybírání Irena konečně ukázala na zlatý prstýnek osázený diamanty, který se jí zalíbil už na první pohled.
"Tento je nádherný..." řekla a vzala si jej do dlaně, aby si ho lépe prohlédla. Po chvíli přikývla a položila jej na pult.
"Dejte mi ho do nějaké darkové
krabičky, vezmu si jej hned potom." řekla Irena. Pan Pulkráb pouze přikývl a odběhl do zadní části svého pracoviště, kde měl svou dílnu a zázemí. Odtud pak přinesl karmínově červenou krabičku, do které prstýnek uložil. Irena si od něj krabičku následně vzala a odešla. Neměla u sebe žádné peníze na zaplacení, věděla však, že svůj dluh může splatit kdykoliv. Spokojena tedy vystoupala schody a zamířila opět do své kanceláře. Když se však přiblížila k jejím dveřím zjistila, že jsou pootevřené. Přes matné sklo bylo v jejím kanceláři vidět vysokou postavu, která se však nyní zdála lehce přikrčená. Irena neváhala a rázně vešla dovnitř. Nyní zcela zřetelně viděla vysokou postavu Antonie Adamové, která se skláněla nad jejím pracovním stolem. Chvíli byly obě úplně zticha, poté však Antonie promluvila:
"Já... není to tak, jak to vypadá, jen jsem něco potřebovala a vy jste tu nebyla..." snažila se ze sebe vykoktat, Irena jí však zarazila.
"Nesnažte se mě přesvědčit o tom, co jste tu dělala nebo nedělala. Moc dobře o všem vím a říkám vám, že jestli vás ještě jednou nachytám při něčem takovém, tak máte okamžitou výpověď. Ven..." řekla Irena a ukázala směrem do chodby, kam po chvíli zcela rudá Antonie zmizela. Irena nyní přešla ke svému stolu a ztěžka se posadila do křesla, které stálo za ním. Nemohla uvěřit, že by byla Antonie a především Lukáš ochoten zajít takhle daleko. Nebo se v této trapné špionáži skrývaly i osobní důvody Antonie Adamové? To Irena zatím netušila, zjištění, že jí Antonie slídila v kanceláři jí  překvapilo a především zklamalo natolik, že následující třičtvrtě hodinu pouze seděla a mlčky sledovala stůl před sebou. Ze zamyšlení jí probudilo teprve klepání na dveře. Ani nevnímala, kdy se to stalo, ale než stihla udělit souhlas ke vstupu, dovnitř vstoupil Petr. V rukou opět nesl dokumenty týkající se elektráren a vypdal mrzutě.
"Takže ses to taky dozvěděla?" zeptal se po chvíli zvědavě a zkoumal Irenin nasupený vyraz. Ta pouze zakroutila hlavou. Neměla tušení, o čem Petr mluví, nejspíš se to ale týkalo elektráren, do jejichž stavby Petr v poslední době investoval nemálo času a energie. Jakákoliv změna v plánech jej dokázala velmi snadno rozzlobit a rozrušit a patrně v této náladě přicházel za Irenou i dnes.
"Co jsem se měla dozvědět?" zeptala se po chvíli zvědavě Irena a pohlédla Petrovi do očí. Mísil se v nich vztek, ale také beznaděj, to Irenu překvapilo, proto se ve svém křesle napřímila a sepjala ruce. Tímto gestem dávala najevo, že Petrovi věnuje svou plnou pozornost.
"Dittrichovi nám měli poskytnou půjčku na stavbu, ale teď se začínají kroutit. Dittrich tvrdí, že žádná půjčka nebude, dokud s Markétou nebudu mít dítě.." řekl Petr a na konci věty se nevěřícně zasmál. I Ireně tato podmínka připadala absurdní, na druhou stranu však věděla, v jaké je Dittrich situaci. S manželkou měl jedinou dceru, která navíc měla tuberkulózu a někdy nebylo jisté, zda přežije do dalšího dne. Stejně tak ale nebylo jisté, zda by přežila porod, pokud by otěhotněla. Zřejmě by musela položit svůj život kvůli důležitějším zájmům....Pomyslela si náhle Irena a lehce se pousmála....