Závod o lásku (Charles Leclerc ff)

~15~

..Baby you light up my world like nobody else..
-What makes you beautiful, One direction

-----------
Ráno jsem se probudila s úsměvem na tváři, když na mě stále doléhala euforie ze včerejšího večera. Najednou mi to přišlo tak správné, což je velmi zvláštní. Připadám si jako úplně někdo jiný. Ještě dva dny zpátky bych takhle nepřemýšlela a teď je vše úplně jinak. Cítím však, že na mne doléhá i smutek z mého dnešního odjezdu. Já si to teda dokážu naplánovat. Pomyslela jsem a lehce posmutněla. Netrvalo to však moc dlouho a přišla mi zpráva od Charlese a já byla zase šťastná.

Charles: Chtěl bych tě ještě jednou vidět, můžu se ještě zastavit jestli si vzhůru?

Já: Jsem vzhůru, jasně můžeš. Vyjdu ven před apartmán až tu budeš :)

Charles: Dobře, hned vyjíždím :)

Už zase jsem se přistihla při usmívání se nad jeho zprávami. Měla bych ve vzpamatovat, chovám se jak malá zamilovaná holka. A to ale možná jsem, ne? Přišla další Charlesova zpráva, že už je kousek od apartmánu. Trošku jsem zpanikařila, při pohledu na můj odraz v zrcadle. Vypadala jsem strašně, ale šťastně a to beru jako opravdový pokrok. Měla jsem na sobě pyžamo, které se skládalo jen z černých přiléhavých kraťasů a vytahaného trička. Uznávám, že se s takovou zde do Monaka vůbec nehodím, ale už odjíždím, tak si toho snad nikdo nevšimne. Přehodila jsem přes sebe jen oversize mikinu, abych to alespoň trochu zlepšila. Nemusím snad říkat, že mi to nebylo k ničemu platné, bohužel je to fakt. Jestli mě někdo venku takhle uvidí, tak asi bude myslet, že mu přeskočilo a že špatně vidí.

Pomalu jsem proklouzla dveřmi svého pokoje a po schodech dolů jsem našlapovala co nejtišeji, jak jsem jen mohla. Hlavní dveře se mi podařilo otevřít stejně a já se dostala ven, aniž bych někoho z holek vzbudila.

Venku mě přivítal chladný, ranní větřík a taky osoba, která právě vystupovala z auta, zaparkovaného vedle plotu. Pohled na něj mi vykouzlil velký úsměv na tváři. Měl na sobě volné džíny a šedou mikinu, velmi podobnou té mé.
Přistoupil ke mně a vtáhl mě do objetí. Voněl tou známou vůní dřeva a pro mne se svět na chvíli opět zastavil. Jako bych neměla za chvíli odjet domů a nevědět, kdy Charlese znovu uvidím. Na chvíli se odtáhnul a poté mě políbil. Stejně jako včera se mi v břiše rozlétly spousty motýlků a já si to na sto procent užívala.

,, Nechci abys odjížděla," zašeptal Charles.
,, Já taky ne, ale musím," odpověděla jsem mu smutně a pohlédla do těch jeho nádherných očí, které v tu chvíli nebyly tak plné radosti jako obvykle.

,, Musíš zase přijet," řekl mi smutně a já přerušila náš dlouhý oční kontakt.
,, Nebo přijedeš ty," pohlédla jsem na něj a povzbudivě se usmála. Charles se také následně lehce pousmál.
,, Co kdybys přijela na Velkou cenu?" vyřkl najednou a já nechápala jestli si dělá srandu , nebo ne.
,, Já nevím, nevím jak se tu dostanu, co škola a tak," řekla jsem mu přesto, že bych dala cokoliv za to, Velkou cenu vidět.
,, Prosím, je to jeden víkend, strašně rád bych tě tu měl. Pošlu pro tebe klidně svoje letadlo," naléhal.
,, Dobře, dobře, moc ráda přijedu, ale pojetím raději normálním letadlem," odpověděla jsem mu s úšklebkem.
,, Když myslíš," zasmál se Charles a vyzvedl mě do vzduchu a zatočil se mnou. Smála jsem se a on také. Tohle jsou přesně ty momenty, které si chci ve své paměti uchovat napořád.

Stáli jsme tam spolu dlouho, protože ani jeden nechtěl odejít. Nechtěli jsme opustit toho druhého, přestože se za dva týdny uvidíme zase. Nemluvili jsme jen si v tichu užívali přítomnost a neřešili nic jiného. Ještě přeď půl rokem jsem si myslela, že se mi zhroutil svět a teď tu stojím s někým, bez koho bych si ten svět nedokázala představit a byl pro mě vším.