Závod o lásku (Charles Leclerc ff)

~7~

    ...But there's nothing to be afraid of, even when the night changes...
-Night changes, One direction

--------
   Prohrabovala jsem celou skříň, ve snaze najít něco vhodného na sebe. Moje hlava nic a nic nemohla vymyslet. Zkoušela jsem různé kombinace, byla však jedná horší než druhá. Jdu jenom na procházku, ale přece nemůžu mu udělat ostudu, že? Proč je to tak těžké? Vyrušily mě otevírající se dveře a Tina vstoupila do mého pokoje.
,,Co tady tak vyvádíš?“ zeptala se.
,,Snažím se přijít na to, co si mám obléct.“
,,Ach jo, počkej, pomůžu ti,“ povzdechla si.

Nakonec mi vybrala jednoduchý, černý overal. Přes to ještě džínovou bundu, jednoduchou, černou kabelku a bílé tenisky.  S vlasy jsme obě bojovaly, protože si celou dobu dělaly, co chtěly a nedržely na místě. Nakonec mi Tina jen vzala pár pramínků a připnula na ně malý skřipec do vlasů. Líčení jsme vůbec neřešily, protože venku byla již tma. Stačila mi pouze řasenka.

Po půl hodině jsme byly obě spokojeně s mou maličkostí a Tina se radostně usmívala. Podívala jsem se na hodiny, sakra za pět minut sedm. Adresu jsem Charlesovi poslala téměř hned po návratu do apartmánu a teď by měl každou chvíli dorazit. Posbírala jsem všechny věci, nacházela je do kabelky a vyšla z pokoje ven.

Na chodbě jsem potkala Liv, která mě jen sjela pohledem, zamračila se a zabouchla za sebou dveře. Ach jo, jak ztratit kamarádku za jeden den. Můžu na to udělat tutoriál. Musíme to spolu co nejdříve urovnat. Jsem tu přece jenom díky ní, ne? Přemýšlela jsem jak to udělat, když někdo zaklepal na dveře.
,,Běžím!“ zavolala jsem. Seběhla jsem ze schodů dolů a otevřít dveře. Těsně před nimi jsem se zasekla a zastavila.

,,Tak jo, to zvládnu. Je to jen procházka nic víc. Seber se Lily!“ zašeptala jsem si sama pro sebe nadechla, vydechla a otevřela dveře. Charles byl opřený o sloup přede dveřmi. S překříženýma rukama a neskutečně mu to slušelo. Měl džíny, bílé tričko a přes to světlou bundu. Hned po té co mě uviděl se usmál.
,,Můžeme?“ zeptal se.
,,Jo, ehm, určitě,“ a probudila jsem se z krátkého transu. Zavřela jsem dveře a vyšli jsme k brance. Když jsem se otočila zpět, směrem k domu, mé oči sprřily Liv, která jen zpoza okna vykukuje ven. Hned když si mě všimla  zamračila se a rychle zmizela. Tohle mě opravdu zabolelo, proč jsem ji to vlastně všechno na začátku hned neřekla? Proč jsem byla taková hloupá? Odpustí mi vůbec? Určitě ano, musí přeci , neudělala jsem nic špatného, nebo opravdu ano? Z mých špatných myšlenek mě probudil opět Charles.
,,Všechno v pohodě? Vypadáš nějak bledě.“ Zeptal se.
,,Jojo, jen jsem se trochu zamyslela,“ a pokusila jsem se o chabý úsměv.
,,No dobrá, budu ti teda věřit.“ Řekl Charles s mírnou starostlivostí v hlase.
,, Jdeme tedy?“ snažila jsem se co nejrychleji odvézt konverzaci jinam.
,, Jo, samozřejmě.“ A už to byl zase ten usměvavý on.
,,Znám tady kousek pěkně místo na pláži, projdeme se tam?“ zeptal se poté, co za mnou zavřel branku.
,,Jo, jasně můžeme, já to tu moc neznám“ a byla jsem opravdu ráda, že něco navrhl. V Monaku jsem opravdu poprvé v životě a on tu bydlí, tak by to tu asi měl znát velmi dobře. Šli jsme směrem k promenádě a následně po ní kolem moře, které nádherně šumělo a třpytilo se při blížícím se západu slunce.
,,Páni, to je nádhera“ vydechla jsem při pohledu na tuto nádheru.
,,Tohle možná ano, ale až uvidíš západ slunce z místa, které ti chci ukázat, teprve budeš koukat,“ odpověděl mi Charles s lehkým úšklebkem na tváři.
,,No tak to jsem zvědavá,“ vyřkla jsem trochu provokativně. Na češ jen pokrčil rameny a zasmál se.

,,Ty tady bydlíš od narození?“ zeptala jsem se ho po chvíli chůze.
,,Ano, už od narození. Můj bratr má třeba občanství francouzské, ale přesto celou dobu žijeme zde.“
,,Ty máš bratra? Zeptala jsem se. ,,No a dokonce dva. Jsem ten prostřední, bohužel,“ zasmál se.
,,Bohužel, proč bohužel?“ zeptala jsem se ho.
,,No normální život prostředního dítěte, ti dva jsou proti mně spiknutí už od narození mladšího Arthura, si myslím.“ Řekl naoko uraženě a se nebránila smíchu. Když si všimnul jak se já směju, začal se smát také.
,,A ty máš nějaké sourozence?“ zeptal se Charles poté co jsem se opět uklidnili.
,,Mám taky bratra, staršího. Takové klasické starší, perfektní dítě. Když se on dostal na medicínu, s tím, že jsou oba rodiče doktoři, bylo to pro ně úžasné a když jsem se pár let později dostala i já, byla to pro ně jakože samozřejmost. Přesto si na něj nemůžu stěžovat. Jako bratr je naprosto úžasný,“ a na konci jsem se usmála, protože vím, že by byl právě za mě rád, když se po delší době konečně zase upřímně směju.
,,Tak to je hezké že máte takový vztah spolu. Bratři se též dají snést, pokud zrovna nevymýšlí nějaký nový plán proti mně.“

Povídali jsme si o různých věcech celou dobu, co jsme šli. Začínal být vidět již hezký západ slunce, když Charles oznámil, že jsme tady. Kousek od nás byla kouzelná malá plážička, která vypadala naprosto úžasné.
,,Tohle místo není turisty moc známé, proto tu nikdo, kromě pár místních moc nechodí a je tu klid.“ Ozval se Charles vedle mě.
,,Já nemám slov,“ vyřkla jsem, když jsme sešli z promenády směrem k tomu naprosto okouzlujícímu místu. Cítila jsem jak se mi písek dostává do bot, tak jsem si je sundala a zbytek cesty nešla v ruce. Písek příjemné chladil a na nohou mě jemně škrábal.
,,Já ti říkal, že se ti to bude líbit“
,,A měl si pravdu, je to nádhera“
,, Tak samozřejmě, já mám přeci vždycky pravdu,“ na češ jsem si jen odfrkla.
,,No dobře pane Leclercu, děkuji, že jste mi toto místo ukázal,“ vyřkla jsem lehce provokativně.
„ Nemáte zač, slečno Smithová.“ A zasmál se. Sedli jsme si na lavičku, pozorovali západ slunce odrážející se na širém moři a povídali si. Za celý večer jsem se o Charlesovi dozvěděla spoustu zajímavých věcí. O jeho začátcích ve formuli, jeho rodině a tak dále. On zase naopak o mě. Musím říct, že jsem si s nikým dlouho nepopovídala tak upřímně. Před lidmi jsem od rozchodu s mým bývalým přítelem byla velmi uzavřená. Zjistit nevěru opravdu není nic pěkného. Teď ale sedím na pláži s někým, koho vůbec dlouho neznám, on nezná mě a jen si s ním povídám jako by nic, a to mi velmi pomáhá.

Seděli jsme tam asi hodinu a půl, až do tmy kdy se všude kole rozsvítil lampy a udělala se větší zima. Zatřásla jsem se lehce a Charles řekl,
,,měli bychom asi už jít, ať tady neprochladneš.“
,,Souhlasím,“ přikývla jsem a vydali jsme se na cestu zpět. Cestu zpět jsme absolvovali v téměř úplném tichu.
,,Děkuji ti za dnešní večer,“ Řekl Charles když jsme došli zpět k mému apartmánu.
,,Taky děkuji i za to jak nádherné místo jsi mi ukázal, bylo to úžasné,“ a Charlese jsem skromně obejmula, ten odejmutí přijal a stali jsem takhle ještě delší dobu než jsem se odtáhla.
,,Dobrou noc Charlesi.“
,, Dobrou noc, Lily,“ a poté jsme se vydali každý svou vlastní cestou. Já dovnitř a Charles dále domů. Vzhledem tomu, že bylo už deště hodin pryč, jsem se jen rychle osprchovala, odlíčila a šla spát. Na tenhle den jen tak v životě nezapomenu.

Ahojtee,❤️
Vítám Vás po dlouhé době u nové kapitoly. Omlouvám se, že vyšla tak pozdě, ale neměla jsem vůbec chuť psát. Nyní je však má chuť zpět a můžete se těšit na nové kapitoly. 🤩
Tak co, jak si myslíte, že se bude příběh Lily a Charlese vyvíjet dál? Můžete se jen nechat překvapit..🤭
Užijte si tento neformulový týden

Vaše Emuškaa ❤️🏎