Zmatené Hvězdy

Jimin

Smykem zabrzdím před polorozpadlou, shnilou konstrukcí altánku. Leje jak z konve a mě se u úst sráží dech, tvořící tak malé obláčky páry. Aprílové počasí udeřilo v plné síle, což dokazuje i fakt, že když jsem před nějakými dvaceti minutami poblázněně vybíhal z domu bylo ještě hezky. A teď prší.

Navíc jsem dnes ráno zaspal, což mi taky nepřidává. Ani jsem nic nejedl, ne že by tedy bylo co, i když nějaký ten okoralý kousíček chleba by se přece jen našel. Taky jsem unavený a zesláblý, ještě stále jsem se nevzpamatoval z chřipky, která letošní zimu skolila půlku Města. A aby toho nebylo málo, celé ráno, už od chvíle, co jsem se probudil, mě nesnesitelně pálí tetování. Moje spřízněná duše o sobě takhle dává vědět poměrně často, i když musím přiznat, že dnes je to jaksi intenzivnější. Navíc s rychlostí, jakou se blíží mé pětadvacáté narozenin, občas přemýšlím nad tím, jaké by to bylo, kdyby žádné spřízněné duše neexistovali. No minimálně by mi nehrozila smrt.

Rozechvěle vystoupám po schůdcích dovnitř a unaveně se svezu na zem. Třesu se jak osika, když si ve snaze zachránit trochu tělesného tepla, přitahuju kolena k sobě. Ranní běh mě k smrti vyčerpal, a tak, i když si to zakazuju, se mi v okamžení začnou klížit oči.

Asi bych vážně usnul, kdyby v tu samou chvíli do altánku nevběhl neznámý vetřelec.

Stojí ke mně zády, ohlý v pase se opírá o kolena a ztěžka dýchá. Pravou rukou svírá svůj levý bok, přičemž do něj v pravidelných intervalech zatíná prsty. Černé, dlouhé vlasy mu zplihle visí přes ramena a v oddělených pramíncích se lepí na mokrou koženou bundu.

Na krku se mu leskne poznávací znamení Odboje. Vytetovaný obrys vlaštovky v letu.

,,Baví tě na mě zírat?" Hlas má zhrublý, kdyby se zrovna probudil. Pomalu se narovná a já si uvědomím, že mě přinejmenším o půl hlavy převyšuje. Instinktivně se začnu sunout dozadu, dál od něj. Muž se na mě podívá a já poprvé spatřím jeho tvář.

Je mladý, netipl bych mu víc jak třicet let. Mračí se na mě, ústa má stažená do úzké linky a čelo mu brázdí hluboká vráska. Tmavě hnědé oči má přimhouřené, když si mě podezíravě prohlíží. Od pravé lícní kosti se mu táhne tlustá růžová jizva, která pokračuje přes nos a končí až u pravého koutku jeho úst.

Ještě chvíli na něj zírám s otevřenou pusou, jako bych zamrzl v čase, než se muž povážlivě nepohne mým směrem. Jen si sčísne vlasy pryč z obličeje, ale moje vyjukané já sebou instinktivně trhne dál od něj. Muž po mně střelí pohledem a vráska mezi obočím se mu ještě prohloubí.

,,Buď v klidu, nic ti neudělám," zavrčí mým směrem, načež se ke mně opět obrátí zády, rozhlížejíc se kolem sebe, jako by kontroloval zda nás někdo nesleduje. ,,Jen se tu s tebou na chvíli schovám, co říkáš?"

Nedůvěřivě ho pozoruju. Není zdejší. Kdyby byl nikdy by na mě tak bezprostředně nepromluvil. Navíc i ze svého místa vidím jak široká má ramena a jak se mu pod oblečením rýsují svaly. Lidé ve Městě vesměs vypadají jako já, chodící mrtvoly. Zato on? Vypadá zdravě a silně, naprostý opak mrtvoly.

,,Jak se jmenuješ?" Párkrát rychle zamrkám, jak mě svými slovy překvapí. Střelím po něm očima, ale když si všimnu s jakou zaujatostí mě pozoruje, rychle s očima zase uhnu stranou. ,,Já jsem Jungkook." Představí se mi, ale já stále zarytě mlčím, oči zabodnuté do prostoru před sebou. Zaslechnu tichý, rezignovaný povzdech. Podívám se jeho směrem a vidím jak se hlavou opřel o sloup za sebou a zavřel oči. Chvíli na něj zmateně hledím, ale pak se rozhodnu nechat to být. Přetočím se tak, že vidím ven a tiše se modlím, aby už přestalo pršet a já mohl odejít. Býval bych byl už pryč, nicméně strach z nachlazení, mě tak trochu přinutil zůstat. To že svůj úkryt sdílím s očividným odbojářem, to je už druhá věc.