Nejlepší Rozhodnutí

27.

Ashely

Tohoto momentu jsem se bála. Budu jim muset říct kdo jsem. To že vraždim lidi za peníze by nemělo být tak špatné, ne? Však tu stojím se dvěma mafiánama a vycvičenýma zabijákama. Víc se bojím toho, že jim bude vadit to, že jsem jim lhala. Hlavně Matteovi.

„No..." Snažila jsem se uklidnit svůj rozklepaný hlas. „Je tu asi jedna drobnost, kterou nevíte. Taková malá, nepodstatně podstatná informace..."

„A to je?"

„V podstatě jsem se stala nájemným vrahem. A dost pravděpodobně jste o mě slyšeli..." Prohlédla jsem si oba dva. Zatím z nich vyzařuje jen zmatení a šok. Proto jsem se rozhodla pokračovat. „Nejspíš mě znáte pod jménem Tichá smrt, nebo X. Ale říkají mi různě."

Chvíli byli ticho. Dan se nevěřícně koukal mezi mnou a Matteem a Matteo měl nečitelný výraz.

„Měli by jsme jít. Jsme tu už moc dlouho." Poznamenala jsem a nasedla na motorku co stála kousek odsud. Oni šli bezeslova k autu. Matteo pořád s nečitelným výrazem v obličeji. Teď bude mít chvíli čas to zpracovat, takže jakmile budeme zpátky, očekávám hromadu otázek. Budu se na to muset mentálně připravit.

Rozjeli se pryč, já jedoucí přímo za nima. Užívala jsem si tu chvilku klidu, kterou zatím mám. Protože mám takový pocit, že klid mít nějakou dobu nebudu.

Když jsme dorazili k domu Matteo mě odvedl rovnou do pokoje. Dan zůstal někde venku. Usoudila jsem z toho, že to se mnou chce probrat sám, tak jsem se ani neptala. Stejně se to všechno dozví taky, takže to je jedno. Zavřel za námi dveře, já se posadila na postel a Matty hned vedle mě. Mlčel a čekal až sama začnu mluvit.

„Promiň." Řekla jsem. „Promiň, že jsem ti to neřekla dřív, ale ze začátku jsem ti prostě nevěřila a bála jsem se tě. A potom jsem prostě už nevěděla jak ti to říct. Plánovala jsem ti to někdy říct, akorát jsem nevěděla kdy, kde a jak." Pořád nic neříkal a mě to znervózňovalo. Co když je na mě naštvaný? „Zlobíš se?" Chtěla jsem se ujistit.

Odtrhnul pohled od zdi a podíval se na mě. „Asi ne. Nemám na co. Chápu proč jsi mi to neřekla, i když bych byl radši kdybych to věděl." Odpověďel si spíše pro sebe. „Takže včera... To jsi byla kde?"

„No. Využila jsem toho, že nikdo neví, kdo jsem k tomu, abych zabila Annu a nikdo z toho nemůže vinit tebe ani Italskou mafii." Vysvětlila jsem. „Opravdu jsi si myslel, že bych tě povedla?" Zeptala jsem se a i když jsem se snažila znít lhostejně, můj hlas mě zradil.

Na to zavrtěl hlavou a opřel si čelo o mé. Po chvíli se zeptal. „Proč jsi s tím vůbec začala?"

„To bude na delší vyprávění." Nadechla jsem se a rozhodla se mu říct všechno. „Začalo to chvíli po matčině smrti, když jsem si všimla, že určitá část našich mužů brala mě jako člověka, kdo by měl vládnout. Ale byla jsem jen dítě, takže museli poslouchat otce i když nechtěli. Stejně jsem toho využila a učila se všemu. Boj, střelba a podobě. Zprvu to bylo pouze abych se odreagovala, ale zjistila jsem, že mi to dodalo trochu odvahy, abych se někomu dokázala postavit, když už mě neměl kdo bránit. Sergej, můj jediný kamarád, se mě vždy snažil bránit, ale ne vždy mohl. Například před otcem. I když, časem jsem zjistila, že bránit se to jenom zhorší. Nejjednodušší bylo nechat ho vypustit páru. Tak jsem své "schopnosti" využila jinak. Potřebovala jsem peníze, které mi otec taky nedal, a tak jsem se dala na dráhu nájemného vraha. Vydělává to slušně a výčitky se po pár "zakázkách" taky vytratili, společně se schopností cítit nějaké silnější emoce. Poprvé kdy jsem něco cítila bylo až s tebou. A to právě lásku. A věř mi, že jsem za ní ochotná bojovat." Jemně jsem se na něj usmála.

Chvíli zpracovával, co jsem mu právě řekla. Pak mě zničehonic políbil na rty a řekl. „Mrzí mě, že jsi tím musela projít."

Na chvíli se zamyslel. „Kdo z nás dvou je tedy ten opravdový padouch?" Zasmál se.

„Zlato, to jestli jsi padouch, a nebo hrdina určuje ten, kdo vypráví tvůj příběh. Ne ty. " Zasmála jsem se taky. Připadá mi to trochu absurdní.

„Asi máš pravdu... A ty jsi v mém příběhu Anděl." Pohladil mě po tváři.

Odpověděla bych mu, ale vzhledem k tomu, že se mi pod jeho intenzivním pohledem asi roztekl mozek, tak jsem ho radši je políbila místo odpověďi. Když jsem se chtěla odtáhnout, zajel mi rukou do vlasů a jemně mě za ně chytl, abych nemohla. Milý, nevinný polibek se prohloubil a naše jazyky započaly válku. A skoro jsem si ani neuvědomila, že najednou ležím pod ním.

Chtěla jsem ho. Chtěla jsem ho cítit všude a podle toho jak naléhavě mě líbal to cítil stejně. I tak se ale odtáhl a zašeptal. „Necháme to na zítra, ano? Právě jsi se mi svěřila a já tě nechci využít ve tvém zranitelném stavu."

Dělá si ze mě prdel? Mám jako čekat celý den? Nespokojeně jsem zamručela. A on se na to úšklíbl. „Aspoň se budeš mít na co těšit ne?" Přejel mi rty po krku.

Takže provokovat mě chce chlapec hmm? Dobře budu hrát jeho hru. „Dobře." Řekla jsem a překulila ho tak, že jsem byla nad ním. Nečekal to, vyjeveně se na mě podíval a vyčkával, co udělám. Ale to je právě ono. Neudělám nic. Úšklíbla jsem se pro změnu já na něho a lehla si mu na trup. Dám si šlofíka ne? Když mu došlo, co dělám zasmál se až jsem cítila, jak mu vybruje hruď.

Ale nevypadal, že by mu to nějak moc vadilo. Objal mě a jednou rukou mi jezdil po zádech nahoru a dolů. Kdybych mohla, začala bych vrnět. V jeho náručí se cítím tak milovaná a chtěná, že jsem z toho zapomněla, že jsem ho chtěla provokovat. Ruka mi automaticky vjela do jeho havraních vlasů a prsty jsem masírovala jeho hlavu. Jeho reakcí na to bylo tiché zavrčení.