13.

627 24 3
                                    

Ashely

Když Matteo odešel, nevěděla jsem, co mám dělat. Tak jsem se sehnula pod postel a vytáhla krabici, ve které bydlí Riki.

Když jsme byli naposledy nakupovat, koupila jsem mu nějaké jídlo, ale za chvíli budu muset znovu.

Naštěstí štíři vydrží nejíst až rok, což je dobře. Protože v nejbližší době mě ven jen tak nepustí. Není to bezpečné. Nějak to vymyslím, ale zatím, jsem se rozhodla si Rikiho prostě pochovat.

Přecházel mi po ruce tam a zpátky, zatímco jsem otevřela okno, aby se tu vyvětralo.

Jak jsem se tak dívala na zahradu, všimla jsem si zdi, kterou bych mohla přelézt, aniž by si mě někdo všiml.

Hmm.. Možná bych mohla zase začít řešit své pracovní záležitosti. Abych se zabavila, protože jsem si jistá, že se tu začnu nudit, pokud nebudu nic dělat. Nebo bych možná mohla zase pomoct Lindě s úklidem a podobě.

Jak jsem tak přemýšlela, nevšimla jsem si člověka, co poskočil oknem a srazil mě k zemi.

Jednou rukou mi zacpal pusu, abych nemohla křičet a v druhé měl nůž, který mi položil ke krku.

„Teď půjdeš se mnou, nebo tě budu muset zabít.“ Zašeptal.

Poznala jsem, že to je jeden z otcových mužů. Naneštěstí to nebyl jeden z těch lidí, co uznávají více mě než otce. Tohle byl jeden z jeho osobních lidí, kterým důvěřoval.

Jenže on teď udělal chybu. Tím, že mě přimáčkl k zemi, přimáčkl i Rikiho. Riki je sice normálně klidný a milý, ale teď ho vycítil jako hrozbu. A tak ho Riki bodl.

„Co to-“ Nestihl doříct, protože jsem využila jeho zmatení a skopla ho že sebe.

Nebránil se, protože jed začal účinkovat. Nakonec mi tu prostě umřel.

Ležel na zádech a Riki mu stál na hrudi. Sice mi nikdy nic neudělal, ale i tak počkám až se sklidní než ho z něho sundám. Nechtěla bych tu ležet na zemi stejně jako ten chlap.

Problém je, že nemám tušení, co mám dělat. Mám uklidit tělo a tvářit se jakoby nic? Nebo mám říct Matteovi, že se mu sem někdo vloupal a že moje zvířátko, který mimochodem bydlelo celou dobu pod jeho postelí ho zabilo?

Pro mě by bylo lepší se prostě zbavit těla, ale pokud se sem někdo dostal, tak se sem může dostat i někdo jiný. Měl by to vědět a víc si to ohlídat.

Sakra. Co mám dělat? Seděla jsem na zemi a pozorovala toho muže na zemi s Rikim na hrudi.

Pak jsem si vzpomněla na alkohol, který tu je. A já si prostě potřebuji urovnat myšlenky.

Vzala jsem flašku a sedla si zpět na stejné místo. Párkrát jsem se napila a flašku položila. Nechtěla jsem se opít, což je u mě celkem jednoduché a rychlé, ale na kuráž mi to stačilo.

Šla jsem mu to říct.

Zaklepala jsem na dveře jeho kanceláře a vešla. Je tam i Dan a oba pracují.

Matteo na mě vzhlédl zpoza notebooku a Dan položil nějaký papír.

Oba si mě prohlíželi jakoby se snažili zjistit důvod, proč tu jsem.

„Jak dobře máš zabezpečený tenhle dům?“ Zeptala jsem se nevinně.

„Dobře, proč?“ Nadzvedl nechápavě obočí.

„Takže není možný aby, já nevím, třeba se ti někdo vloupal dovnitř oknem?“ Dívala jsem se přímo na něj a zamrkala, ale neuniklo mi, že se Dan narovnal v zádech.

Nejlepší Rozhodnutí Tahanan ng mga kuwento. Tumuklas ngayon