Mezi námi mrtvými

𝑨 𝑻𝑶𝑼𝑪𝑯 𝑶𝑭 𝑳𝑰𝑭𝑬

Cesta byla tichá. Nikdo z nás nechtěl mluvit a mně to tak vyhovovalo. Alespoň jsem se mohl oddat svým pocuchaným myšlenkám a trochu si je utřídit.
Ve vzduchu se linula vůně vlhka a kapradí. Ani jsem se nad tím tak nepozastavil, když jsem šel sám. Večerní rosa dávno padla, takže když jsme došli k budově, měl jsem promáčený plátěný tenisky až na ponožky, ale nevadilo mi to. Jako malej jsem neustále běhal bos a zima na nohy mi nikdy nedělala problém.

„Proč jsi se vrátil?" zeptal se Jeff, když jsem prolezl oknem a postavil se na nohy. Stál jsem znova v tý chodbě, na místě, kde jsem našel Zrzka. Nikdy nezapomenu na ten výjev, kterej mi ukázal. Jeho krev byla všude... Musím přestat myslet. Pak mám před očima nechutný věci.

Přestaň už konečně lhát.

„Nevím. Mám pocit, že ti něco dlužím." Byla to úleva konečně říct to, co si skutečně myslím. Necítil jsem ty svazující řetězy všech lží, který jsem za poslední týden řekl a bylo to super.

Zrzek se rozesmál. Jeho smích byl překvapivě hezký zvuk. Jak jsem se tak na něj díval, všiml jsem si, že má křivý úsměv. Slušelo mu to. I ta nedokonalost se mi líbila a přesně ta myšlenka mě vyděsila tak moc, že jsem radši zabodl oči do země. Co mě to kurva napadá?
„Netlem se." Zamumlal jsem a zrudl. Bože, jak já ho nenávidím!

„Můžu. Nemrač se, budeš mít vrásky." Šťouchl do mě ramenem a já se zapotácel. Nakonec jsme oba zase ztichli. Jeff se zhoupl na patách a položil tělíčko kočky na zem, „Víš, máš pravdu. Je jako já... no, mrtvá."

I když mi to bylo od začátku jasný, bolelo to. Byla to zvláštní bolest někde vzadu v hrudi. Připomínala mi, že Jeff je mrtvej a už se nevrátí. „Já vím," ve skutečnosti mi nedocházelo, že to je realita. Byla až příliš děsivá, než abych ji uznal jako svoji. „Až se mě příště někdo optá, jestli o tobě něco vím, co mám říct?"

Chvíli byl zticha. Pak se podrbal na zátylku a hodil po mně rychlý pohled, než ho znovu upřel do země. „Neříkej jim nic. Jako bych prostě neexistoval."
„Proč? Victoria musí bejt strachy bez sebe..."

„Je to tak lepší, věř mi. A ty už za mnou taky nechoď."

To mě naštvalo. Dělá si ze mě ten bezmozek prdel? „Myslíš si, že to zametu pod koberec? Pořád ještě nevíme, kde je Loraine, možná je pořád naživu!"

Možná díky tobě najdu vraha svý sestry, tak se opovaž z toho vycouvat, protože seš mrtvej! V hlavě jsem měl bordel. Ani jsem nedokázal pořádně rozeznat jednu emoci od druhý. Byl jsem nasranej. Stejně jako mnohokrát předtím i teď jsem měl chuť mu vrazit.

Uchechtl se, než se rozesmál, až se zlomil v pase, „Ty si vážně myslíš, že je živá? V nejlepším případě bude mrtvá. v tom horším dopadla jako já," zarazil se a čupl si na bobek, „Ovšem... jestli to nebyla ona, kdo mě zabil..." zamumlal a nakrčil nos.

Že by to udělala Loraine, to se mi nechtělo věřit. Nebyl jsem její bratr a neznal jsem ji, ale nevypadala jako vrah. Ale kdo ví, co se děje za zavřenými dveřmi?

Nakonec se znovu rozesmál, až se složil na zem. Nehráblo mu z toho?

„Ne, ne to Lor nebyla. Nikdy by nikomu neublížila..." smál se dál až mu z koutků očí tekly slzy. Ramena se mu třásla a smích se změnil v pláč, „Udělal bych cokoli, aby neskončila jako já." Dostal ze sebe mezi vzlyky a mě nenapadlo nic jinýho než ho nechat samotnýho. S lidmi jsem to neuměl nikdy. Vždycky jsem odcházel.

Setmělo se. Na okamžik mě napadlo, že bych možná měl jít, ale to mi okamžitě rozmluvil hrom, jehož rána se rozléhala nad lesy. Rozpršelo se a zvedl se vítr. Nechtěl jsem tady zůstat, ale nechtěl jsem riskovat, že se mi stane nějaká nehoda s padajícím stromem nebo psychopatem, kterej po mně půjde s motorovkou v ruce. Otočil jsem se na Zrzka a zamračil se na něj. Jestli se mě pokusí sežrat, nebo co to živí-mrtví dělaj, přetáhnu ho něčím po hlavě a rozhodně mu nebudu dělat první pomoc.

„Hej, seber se," stačilo mi pár kroků abych se dostal k oknu pokoje. Zatáhl jsem zbytky závěsů, ze kterých se snesl oblak prachu, který mě dráždil v nose. Když tam pořád tak ležel, ohlédl jsem se přes rameno, „Laskavě mi pomoz, kvůli tobě nemůžu domů." Jenže Jeff se ani nehnul. Jen tam tak ležel jako mrtvola. Rozešel jsem se k němu s podezřením, že jde o blbej vtip, ale pak mi došlo, že nedýchá. Popadl jsem ho za ramena a zatřásl s ním. Hlava mu klesla na hruď a mě zachvátila panická hrůza. „Jeffe?!"

Nic.

Nic nepomáhalo. Chytl jsem ho v podpaží a odtáhl ho do pokoje. Nebyl zas tak těžkej, jak jsem čekal. Byl asi i lehčí než já, což mě překvapilo. Dostat ho na plesnivou matraci na kovovém rámu postele nebyl problém. Rozepl jsem mu zakrvácenou mikinu a sehl se k jeho hrudníku. Čekal jsem na pravidelné údery srdce, ale nic. Bylo ticho a mě napadlo, že možná umřel doopravdy. S tou myšlenkou mě polil ledový pot. Jestli ho tady někdo najde, rozkřikne se to. Jsem na místě činu. Najdou si mě a pak mě zavřou jako jeho vraha.

Na klín mu najednou vyskočila ta... ta kočka. Strach z ní se mi zahryzl hluboko do myšlenek a sjel až dolů po páteři.

Ticho narušilo mumlání. Jeffova ruka se pohla a zobořila do srsti mrtvého zvířete, kterou jemně pročísl. Sakra, málem jsem vyletěl z kůže, když jsem se podíval na jeho tvář. Díval se na mě svýma krví podlitýma očima a na rtech mu hrál divný úšklebek. „I tohle se může stát." zachrchlal a já se od něj odtáhl. Kecnul jsem si vedle postele a zaměřil se na to, co se vlastně stalo. Raynolds odpadl. Co to znamená? Proč? Jako by mi četl myšlenky, „Moje tělo se srovnává s tím, že je mrtvý."

Mám ho plný zuby. „Fajn, Zrzku, teď chvíli drž hubu."

„Proč zas? Seš nasranej? Co tě žere?"
On. Se. Ještě. Kurva. Ptá? Samozřejmě že nic - kromě toho, že se s ním musím srát a táhnu ho za sebou jako vězeňskou kouli na noze. Mlčel jsem. Proč bych mu odpovídal na blbý otázky? Proč tady s ním ještě trpím? Ani se na mě nepodíval, „Ok. Jdi spát."

To už mi ruply nervy, „Nejsi můj fotr, abys mi říkal, kdy mám jít chrápat!"

„To je fér." Poznamenal a co mě sralo ze všeho nejvíc bylo, že se po mně nerozkřikl nazpátek. Odfrkl jsem si, ale když se zvedl z postele a trhaně vstal, neubránil jsem se tomu divnýmu pocitu. Přirovnal bych to k tý bodavý bolesti před operací slepáku. Jo, přesně tak. Raynoldsova přítomnost bolí jako zánět. Co zánět - nádor!

„Fakt si naser, Raynoldsi," zasyčel jsem a s tím si k sobě přitáhl mikinu a nacpal se do nejvzdálenějšího rohu od něj, odkud jsem ho mohl mlčky nenávidět dlouho do noci.