Mezi námi mrtvými

𝑺𝑶𝑴𝑬𝑻𝑯𝑰𝑵𝑮

❝Nikdo nevěděl, proč ti lidé mizí.
A už vůbec nikdo nevěděl, proč se vrací.❞

Jestli jsem byl někdy za těch sedmnáct let vyděšený, tak jedině teď. Třásla se mi kolena, po zádech mi stékal ledový pot, při čemž ani jedno nezpůsobila horečka, která mým tělem mávala od samého rána.

To, co přede mnou leželo, rozhodně nebyla přejetá kočka, jak jsem si původně myslel. Ne. Bylo to tělo. Mrtvola. Z obličeje měla kaši a místo vlasů jenom chuchvalce poslepované hustou krví. Mohlo to být novorozeně. Nebo možná batole, já to nepoznám. Co bylo hlavní, hlava ležela bezmála čtyři metry od tělíčka napůl zabaleného do pytle na odpadky. Vše bylo nafouknuté, v určitém stádiu rozkladu, který nemilosrdně pohlcoval svoji oběť.

Neměl jsem tady vůbec být.

Neměl jsem na tu podělanou párty chodit. Proč jsem nasedl do toho zasranýho auta?

Do žaludku mě udeřila nevolnost. Mohlo to být nedoléčenou nemocí stejně jako odporností toho obrazu, který mi ležel u nohou. Zlomil jsem se v pase a pozvracel se. V krku mě štípala nechutná pachuť zvratek, které mi sežehly krk víc než ta vodka, kterou jsem do sebe lil před hodinou. To, že se mi nezvladatelně chvějou prsty jsem zjistil až když jsem se snažil vytáhnout telefon ze zadní kapsy riflí. Trvalo snad celou věčnost, než jsem ho odemkl a ještě déle, než jsem našel kolonku tísňového volání. Čekal jsem sotva dvě vyzvánění, než se ozval ženský hlas: "Dovolali jste se na 911, jak vám mohu pomoci?"

Nadechl jsem se, ale moje hlasivky vypověděly službu. Stačil mi jediný pohled na mrtvé tělíčko a žluč se mi znovu nahrnula do krku. Přinutil jsem se to spolknout, ale ne na dlouho. Moje tělo se nepřestávalo třást, když jsem zvracel do příkopu a při tom se snažil nedívat na lesy, které se rozkládaly za ním. "Já-" zachrchlal jsem, "našel jsem mrtvolu."