Mezi námi mrtvými

𝑨 𝑻𝑶𝑼𝑪𝑯 𝑶𝑭 𝑳𝑰𝑭𝑬

[nicolás]

Vracel jsem se bez toho, aniž bych si uvědomoval, co dělám, ale moje svědomí mě hnalo dál do hlubin lesa. Teď večer vypadal děsivěji než kdy dřív, zvláště, když jsem věděl, co se tady děje. Bylo to jako v hororu. Byl jsem ostražitější, na každém kroku mě očekával nějakej zvuk a já mohl vyletět z kůže, když za mnou praskla větvička. Takhle pozdě jsem sem nikdy nechodil.

Někde v dálce se ozvalo táhlé zavytí. Bože, mělo mě napadnout, že tady budou vlci. Už jsem začínal svého rozhodnutí litovat, když v tom jsem se zarazil. Ten pocit, že mě někdo sleduje se začínal projevovat. Tentokrát to nebyla větev ani nic podobnýho. Za stromem, který stál tak patnáct stop ode mě, se něco pohlo. To, co jsem pokládal za ubohý pařez, se najednou proměnilo ve vrčící kouli. Začalo to našlapovat mým směrem. Mohlo to být něco jako velká kočka. Ale...

Panebože, ne.

Ta věc, tý malý potvoře chyběla kůže na pravé straně hlavy. Čouhala odtamtud čistě bílá kost o velikosti dlaně. Nikde žádná krev, jenom to na mě zíralo prázdnýma mrtvýma očima. Jsou jako-

Ta svině po mně vyskočila. Zapotácel jsem se, ale chytl ji za kůži na hřbetě. Bylo to nechutný. Pod rukama mi praskaly kosti, skoro jako by se mi její kočičí tělo rozpadalo v rukou. Drápala a syčela, ale nakonec mi zůstala jen volně viset v rukou s vytřeštěnýma očima do dálky. Adrenalin mi proudil žilami, v uších mi bušila krev. Zahryzl se do mě ten vlezlej strach z neznámého. Tohle není kočka. Tohle nemůže bejt zvíře.

Podíval jsem se víc zblízka do očí a uvědomil si, že vypadají jako ty Jeffovy. Nestál jsem tam v klidu dlouho. Z blízkého stromu vyletěly dvě krákající vrány. Za sebou jsem zaslechl kroky. Bezvládné tělo mi vypadlo z rukou a zůstalo zapomenutě ležet na mechu.

Mezi stromy jsem zahlídl siluetu. Můj první instinkt byl okamžitě zdrhnout jakýmkoliv směrem, ale ovládl jsem se, když jsem zahlídl v houstnoucí tmě povědomou tvář. Jeho ostře řezanou čelist a lícní kosti bych poznal kdykoli. Úlevně jsem vydechl, byl to jenom Zrzek. Naštěstí jenom Jeff.

Všiml si mě okamžitě. Když se jeho pohled střetl s tím mým, zarazil se a zůstal stát na druhé straně potoka, „Co tady děláš?"

„Spíš co je tohle? Tvůj novej mazlík?" kývnul jsem s odporem k mrtvole. Na tu se sotva podíval a mávnul ledabyle rukou, „Ta se za chvíli vzbudí." Na to jsem okamžitě poodstoupil od tý malý pekelný zrůdy a nakrčil nos, „Co to je?" na to Jeff jenom šmikl rameny a rozešel se ke mně, aby si tu chlupatou potvoru vzal do náruče, „Kočka. Copak to nepoznáš?" Proč musí bejt kurva pořád tak drzej?

Zatnul jsem ruce v pěsti, ačkoli jsem mu nechtěl ublížit. Ne teď, v jeho stavu. Co já vím, co by mi tady mohl udělat? Bože, to je taková ironie, na škole se mi vyhýbal, abych mu nedal nakládačku a teďka se ho bojím já, aby mě nezabil. Fakt super. „Nech mě hádat: vypadá jako ty, smrdí jako ty a chcípla jako ty - další zrůdná mrtvolka s kapkou elixíru života?"

Jeff po mně hodil ublíženej výraz, „Já nesmrdím!"

„Samozřejmě že jo, všechny mrtvoly smrděj. Počkej, až do tebe mouchy nakladou vajíčka, ty červíci za to teprv budou stát." Pravda byla, že nesmrděl jako mrtvola. Vlastně nesmrděl vůbec, pokud jsem odečetl pach krve, který se nad ním vznášel jako bouřkový mrak. Otřásl se odporem a přivinul si mrtvé tělíčko k hrudi.

Nechtěl jsem se tam dívat. Celou dobu jsem se tomu místu vyhýbal, ale když naklonil hlavu na stranu, aby si přičichl k srsti kočky, odhalil tak nezahojenou ránu, která stále zůstávala otevřená. Všiml si mého pohledu a zašklebil se, „Radši pojď. Než po tobě půjde další zrůdná mrtvolka a zabije tě na místě."