Mezi námi mrtvými

𝑵𝑶 𝑴𝑶𝑹𝑬 𝑫𝑹𝑬𝑨𝑴𝑰𝑵𝑮

"Jeffe?"

Bylo ticho. Taky mi přišlo, že se ochladilo. Ten hlas nemohl patřit nikomu jinému, než jí. "Loraine?" jedno jediné ujištění. To bylo jediný, co jsem potřeboval.

Ticho.

"Loraine?! Kde jsi?" zkusil jsem to trochu hlasitěji. Zvedl se vítr. Chvíli se nic nedělo. Zachvátila mě hrůza a polil mě strach. Čekání trvalo celou věčnost, ale nakonec se přeci jen ozvala znovu. "Tady." bylo to tiché. Skoro mi připadalo, že volá z posledních sil. Vycházelo to ze dveří vedle schodiště, takže jsem se odkulhal ke zdi a rozrazil je. Jenže...

Něco bylo špatně, to jsem zjistil hned, jak se mi naskytl pohled na výtahovou šachtu. Možná jsem se spletl?

Než moje myšlenkové pochody dospěly k závěru, že bych možná měl zmizet, něco se dotklo mých zad. Zamrzl jsem na místě.

Bylo to děsivé a mokré a studené. Jal se mě strach. A než jsem se stihl otočit a vyjet na tu osobu co si jako myslí, že dělá, neznámá síla mě strčila.

Nevím, co se dělo dál. Padal jsem, trvalo to snad celou věčnost.

Náraz byl tupý, všechno mě bolelo. Po krku mi stékalo cosi lepkavého, bolelo to.

Tak zatraceně moc to bolelo.

Byla tma. Měl jsem strach. Bolel mě krk, záda, všechno. Byla to bolest, kterou jsem nikdy dřív nezažil. Nevěděl jsem, jestli jsem při pádu křičel. Přišlo mi, jako bych se topil.

Lapal jsem po dechu, ale bublalo to.

Ta bolest byla nesnesitelná.

Zatmělo se mi před očima.

Jak-

Ticho.

Nemohl jsem se nadechnout. Cítil jsem, jak mi třesou chladné ruce, moje víčka klesají.

Já... umírám?

Teď? Tady? Proč?

Nastalo ticho, které řvalo. Bylo tak hlasitý, že jsem nemohl ani dýchat, ani přemýšlet.

Možná jsem ještě přes tu ohlušující agonii zaslechl vzdalující kroky v ozvěně.

A pak už nebylo nic.

>>> <<<
[nicolás]

Samantha a Emily opravdu hledaly Loraine. Nečekaně. Člověk by to do nich neřekl. Takový přístup bych spíš očekával od Jeffa ale ten na to dost kašlal. Bože, jak ten mě tak sral! V jednu chvíli jsem měl chuť mu jednu vrazit, další jsem mu málem vrazil. Otravný, idiotský, nafoukaný... počkat, kde si myslí, že je?!

"Hej, chybí nám Jeff." holky vykoukly ze dveří místnosti, kterou právě prohledávaly, "Jak jako? Odešel?"
Na chvíli mi ho bylo líto, že si o něm jeho kamarádi myslí, že by se vzdal svojí vlastní sestry, když jsme byli k nálezu tak blízko, ale tahle sympatie hned zmizela, když jsem si vzpomněl, jak zle se na mě díval. Jako vrah. Bože, hroznej idiot.

"Nico?" z myšlenek mě vytrhla Emily. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna ona, taková šedá myška, by si mohla něco začít s populární holkou jako je Loraine. Ale bylo vidět, že se o ní bojí, takže jsem to nechal být. Navíc, ověřování pravosti vztahů nebyla moje práce. Potřeboval jsem jenom najít tu holku. Trochu si ubrat na vině.

"Uvíznul, ale nemyslím si, že by byl tak moc neschopnej na to, aby se z toho nedokázal dostat." upřesnění je mělo uklidnit. Vždyť o nic nejde. Raynolds se beztak vzápětí vyhrabe po schodech a bude po všech házet podezřívavé pohledy a ohánět se sarkastickými poznámkami.

Ale to se nestalo. Jeffrey nepřišel a já začal vnitřně panikařit. Mezi naší tříčlenou skupinkou se rozhostilo ticho. Samantha byla v šoku. V očích jsem jí viděl jasnou paniku a strach. Sám bych se necítil jinak. Doprdele.

"Zrzku?" odhodlal jsem se křiknout směrem ke schodům, ale bez odezvy. Po zádech mi přejel mráz. Prostě se vypařil.

"Jdem tam. Kde uvíznul?" zavelela nakonec Samantha, ale nezněla moc rozhodně. Bála se. Teď nastává otázka: bojí se jeho nebo o něj?

Emily po mě vrhla váhavý pohled. V tmavých očích jsem jí nemohl nic vyčíst, ale začínala být zoufalá. Zaslechl jsem ještě Sam, jak si pro sebe mumlá: "bude to v pohodě. Určitě nás jen neslyšel. Šel se jen podívat po spodním patře..." ha, přesně to jsem si myslel taky. Zrzek nedělal nebezpečný věci. Byl opatrnej, často až moc a jeho upjatost mě pokaždý dokázala vytočit. Určitě je v pohodě. Beztak dostal jenom strach a utekl k autu.

V oknech naproti schodišti jsem si všimnul zatažený oblohy. Vítr cloumal stromy, pohrával si se zbytky podzimového listí a vynášel jej do vzduchu. Cítil jsem ten divný tlak. Samantha předtím říkala, že bude pršet, takže už to asi bylo tady. Udělalo se dusno.

"Lidi?" houknul jsem, zatímco scházel poslední schody dolů. Jeff tam nebyl, zbyla po něm jenom díra v podlaze. Samantha zamračeně rozhodila rukama, "Není tady!"

"To vidím." jo, odseknutí bylo jediný, na co jsem se zmohl. Fakt ubohý, vím. "Bude bouřka," začal jsem, "a Jeff pravděpodobně už šel domů."

"Ty říkáš, že máme jít pryč?" znělo to hystericky. Od Emily bylo dost překvapivý, jakým tónem vyváženosti to řekla. Ale přikývnutí jako odpověď jí muselo stačit. Měl jsem totiž pocit, že jestli odsaď hned nevypadneme, všechno se posere. Možná proto jsem sáhl po lži, která mě pravděpodobně bude sžírat do konce dne, "Mám pocit, že jsem ho viděl, jak jde po tý cestě, kterou jsme přišli."

To obě dvě uklidnilo. Samantha se zklidnila a upravila si rozevláté vlasy, zatímco Emily jenom zůstala stát a zírala na zející díru v parketách. "Dobře, tak jdem, Lor tady asi stejně není. Cítila bych, kdyby tady byla." vysoukala nakonec ze sebe a já měl co dělat abych se neuchechtl. Cítila by i mrtvolu, kdyby byla její? Ne, tohle bych nahlas říct nemohl. Emily by mi to neodpustila.

Jak jsme se potom vraceli k autu, hlodal mě ten divnej pocit. Nebyla to paranoia, ale něco na způsob viny. Co když tam Jeff zůstal?

Zakroutil jsem hlavou. Kdyby tam zůstal, tak by tam prostě přenocoval nebo šel domů po svý vlastní ose. Určitě. Stejně by se mu nemohlo stát to samý, co Jenně, že ne? Určitě ne. On by se dokázal ubránit, není přeci mimino jako byla moje ségra.

V pondělí se stejně objeví ve škole a já budu mít klid.