Mezi námi mrtvými

𝑻𝑯𝑬 𝑫𝑬𝑬𝑷𝑬𝑺𝑻 𝑭𝑶𝑹𝑬𝑺𝑻

Nicolás ke mně zvedl vyrovnaný ledově chladný pohled. Oči měl tmavé, naprosto bez emocí, „Že je možná už dávno po ní."

Ostrá bolest se mi zahryzla do hrudi. Sakra. Jeho slova byla ztělesněním toho, čeho jsem se bál. Bylo to něco, co nikdo z nás nechtěl říct nahlas, protože jsme se báli, že jakmile to vyslovíme, bude to realita.

Ano, co když už je mrtvá?

Ten dotěrný hlásek. Měl jsem chuť na něj vyjet, ale kousl jsem se do jazyka abych zůstal zticha. Místo mě se ozvala Emily: „Ona není mrtvá." Procedila to skrze zuby, jako by se přemáhala, aby mu nezkočila po obličeji a nevyškrábala tomu kreténovi oči.

Ulevilo se mi, že jeho pozornost se přenesla na někoho jinýho. Děkoval jsem bohům, i když jsem na ně nevěřil.
Okolo nás projelo auto. Nikdo známej. Další turista.

„Máš nějaký důkaz? Snad že jí celou dobu máš zamčenou ve sklepě nebo tak něco?" pokračoval dál Nicolás. Můj pohled se střetl s Jacovým. Zavrtěl hlavou a protočil očima. Snažil se odlehčit situaci, jak jsem to pochopil. Nicolás si s náma jen hrál, uvědomil jsem si najednou. Testoval, jak moc to myslíme vážně. Jak moc to myslím vážně já.

Uvědomění přišlo jako pád do ledové vody. Uklidnilo mě to a zároveň jsem vnitřně panikařil. Bylo to tak dobře zahraný.

Samantha vedle mě do mě šťouchla ukazovákem a naklonila se ke mně. „Večer jdu na cígo, chceš taky?"
Jenom jsem přikývl a dál sledoval Nicoláse. Hledal jsem náznaky lži. Každý má nějaký. U něj jsem ho ale nenašel.
Emily byla v pasti. Šach mat. Chudák holka. Naštěstí se toho ujal Jac a Nicoláse zatahal za vlasy, načež zavrčel a ohnal se po něm rukou v neškodném plácnutí.

Samantha si pročísla svoje vlasy a povzdechla si. „Lidi, já mám hlad a dneska má chcát, takže bych to odložila třeba na zítra." Prohodila ke skupince.
Nesouhlasně jsem vrtěl hlavou. „Ne. Každá minuta je drahá. Jestli počkáme, možná přijdeme pozdě než..."

„Já vím Jeffe ale nechci po těch lesích pobíhat v dešti, když to tam neznám." Oponovala a už jsem se nadechoval pro argument, ale Nicolás mě předběhl, „Měli bysme to udělat ještě dneska. Nechci se s tím zejtra srát a nic proti vám, ale některý osobnosti mě zde moc nemusí, takže bych rád s váma strávil co nejmíň času. Takže teď skočím pro auto a vyrazíme."

Na toho idiota jsme čekali bezmála půl hodiny. Když jeho špinavý Jeep přijel, pořád jsem měl pocit, že jde o nějakou blbou srandu, která se mu nepovede, ale asi ne. Naskládali jsme se na zadní sedačky a Jac šel na místo spolujezdce, načež vytáhl ze země svůj ušmudlaný batoh a každýmu podal baterku. Sám jsem se v hlavě profackoval, když jsem se chtěl zeptat na co jsou. Bože, takhle dlouho venku jsem přes několik měsíců nebyl. Úplně cítím, jak se mi každou minutou strávenou mimo domov snižuje IQ.

Samantha si poposedla na sedačce. "Víme vůbec, kam máme jet?"
Tiše jsem se zasmál, protože se vsadím, že to Jasonovi nedošlo.

"Raynoldsi, zlato, mohl bys prosím držet hubu?" z jeho hlasu se nedalo nic vyčíst. Měl jsem sto chutí mu odseknout, ale záchrana Loraine byla tisíckát důležitější než nějakej Nicolás Jason, což mě opět přivádí k tomu, jakej to je krypl.

Tohle nevyhraje. "Samozřejmě miláčku." zamumlal jsem znechuceně, zatímco Emily na mě gestikulovala v předstírání dávicího reflexu. Zasmál jsem se jí. A teď vážně. Já chci přivést svoji sestru domů. Ještě dneska. V těch lesích je hodně stezek, ale většina z nich je spíš pro pěší. Správci lesů tam nejezdí, takže je dost pravděpodobný, že těch šestnáct kiláků bude horších, než jsme si ze začátku mysleli. Sam znovu rozložila mapu a ukázala na silnici, která byla hodně blízko neurčitému obdélníčku. "Jak daleko je tohle?"