Držte si klobouky, jdeme na to! 😊
Srpen/září 2027
"To, že jsi trojnásobný mistr světa neznamená, že se tady zašiješ a necháš mi děti na krku," smála jsem se, zatímco Charles ležel rozpláclý na gauči a zíral do stropu. "Jules potřebuje přebalit a Lia právě zmasakrovala celou mísu rajčat."
"Myslel jsem, že jsme na dovolené," uchechtl se Charles, ale vstal a vyrazil do kuchyně odkud se za chvíli ozvalo klení ve francouzštině. "Jak může takhle malý dítě, udělat tak velký nepořádek?" povzdychnul si a já mezitím popadla druhé z dvojčat a dala se do práce.
Trvalo nám celý rok, než se konečně zadařilo a já znovu otěhotněla. Osud se rozhodl, že když na tom tolik trváme, užijeme si dvojnásobnou legraci. Když nám na ultrazvuku oznámili, že čekám dvojčata, málem jsem omdlela. Bála jsem se, jak zvládneme i jedno dítě natož dvě zároveň. Když se ale Jules a Rosalia 1. září 2026 narodili, věděla jsem, že je to dar z nebes. Myslela jsem si, že nikdy nebudu nikoho milovat víc než Charlese, ale spletla jsem se. Ta dvě miniaturní miminka se stala středobodem našeho vesmíru a naplnila obě naše srdce láskou až k prasknutí. Jak oba rostli, čím dál víc jsem v nich viděla nás dva. Oba po Charliem zdědili veliké zelené zvědavé oči a po mně malý nos a naštěstí i uši. Byli zvědaví, odvážní a až strašidelně empatičtí na to, kolik jim bylo.
Uložili jsme děti do postýlek a na balkóně si rozdělali láhev vína. Domek stál na skále a shlížel dolů na zbytek Amalfi a na moře. Byl nádherný teplý večer, foukal lehký vánek a odněkud pod námi se ozývala živá hudba a smích. "Tohle by šlo," poznamenal Charles a objal mě kolem ramen. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a přikývla. Náš život byl v tu chvíli až nechutně perfektní a nechybělo nám absolutně nic. Nadechla jsem se voňavého mořského vzduchu a chystala se natáhnout pro skleničku, když se z ložnice ozval křik. Oba jsme se ušklíbli, povzdechli si a zároveň vstali. Došli jsme do pokoje a zůstali v šoku zamrzlí na místě. Dvojčata se držela okraje postýlek a stála na nožičkách. Poprvé. Otočila jsem se na Charlese, kterému se ústa roztáhla do širokého úsměvu. "Oni stojí," okomentoval to, jako bych snad neměla oči. Zatímco Jules přestal křičet, jakmile nás uviděl, Lia nadále řvala jako na lesy, a tak ji Charlie popadl do náruče a začal ji konejšit.
Před dalším závodem po letní pauze jsme se vrátili do Monaka a diskutovali nad tím, jestli do Nizozemí poletíme všichni čtyři nebo jestli zůstanu s dětmi doma. Jelikož teď byly jako z divokých vajec a neustále se potřebovaly pohybovat, bylo to dost těžké rozhodování. Chtěla jsem být s Charlesem a věděla jsem, že on nás chce všechny u sebe. Ale zároveň jsem nechtěla způsobovat v garáži rozruch tím, že se tam budou batolit dva téměř roční ďáblíci. "Pojede i Joris. Můžeš mu jedno z dvojčat dát na hlídání. Chtěl být strejda, tak ať se snaží," navrhnul Charles a já se na něj vyděšeně podívala. "Jorise mám ráda, vážně. Ale když měl naposledy na starosti Julese, zapomněl ho ve výtahu," připomněla jsem mu příhodu ze Silverstone. "Jo, ale to už je dávno. Určitě se poučil," mávl Charles rukou. "Jsou to dva měsíce," zabručela jsem, ale pomalu se smiřovala s tím, že opět přijde záchvat paniky, až Joris jedno z našich dětí někde nechá.
Balila jsem obří kufr a u toho se rozplývala nad fotkami z naší svatby, které visely na zdi v obýváku. Vzali jsme se 16. července 2025, přesně 14 let poté, co jsme se jako malé děti viděli poprvé. Svatba proběhla na stejném místě, kde se o rok dříve brali Enzo a Charlotte. Pozvali jsme jen nejbližší rodinu a přátele a celý den jsme si nesmírně užili. Byl to začátek života, který jsem si vždycky přála. Začátek nového společného života s mužem, který pro mě znamenal celý svět.
Když vaše děti voní místo dětského pudru motorovým olejem, je to zpočátku zvláštní pocit. Pro mě se to ale stalo něčím tak běžným, že mi to dokonce v pauzách mezi závody začalo chybět. Charliemu se letos v šampionátu nijak zvlášť nedařilo a Zandvoort byl jen dalším důkazem toho, že čtvrtý titul se konat nebude, ale bral to statečně. Svého snu už dosáhl, dokonce třikrát a dost vážně přemýšlel nad tím, že by se závoděním skončil. To se mu snažil rozmluvit nejen tým, ale i všichni známí a celé rodina včetně mě. Sice mě lákala představa "důchodu" v našem novém letním sídle v Amalfi, ale věděla jsem, že hluboko v srdci by bez závodění trpěl a brzy by mu došlo, že udělal chybu. Nakonec se rozhodl ukončení kariéry odložit, ale v hlavě mu to vrtalo pořád.
"Nemůžu uvěřit, že už jim je rok," šišlal táta, když jsme se všichni před závodem v Monze sešli v Gorzanu, abychom oslavili první narozeniny dvojčat. "Pojď za dědou, Lio," natáhl ruce k mé dcerce, která za ním poslušně docupitala. Charles mezitím zapálil svíčky na dortu, které nakonec i sfoukl, protože roční dvojčata nechápala princip sfoukávání dortových svíček. Unaveně jsme se s Charlesem svalili vedle sebe a nadšeně pozorovali, jak si moje rodina rozdělila děti mezi sebe a my tak měli chviličku klidu. "Co kdybychom si udělali další?" zeptal se Charles s kamennou tváří a já se na něj vyděšeně podívala. "Zbláznil ses? Počkej ještě aspoň 3 roky," ušklíbla jsem se, ale nakonec jsem ho stejně políbila a přitulila se k němu. "Takže jsi té variantě otevřená?" pokračoval Charlie a já pokrčila rameny. "Za pár let, proč ne," řekla jsem nakonec.
V Monze jsem naštěstí nemusela svěřit Jorisovi ani jedno z dětí, protože mě do garáže odhodlaně doprovázel můj taťka, který chtěl s dvojčaty strávit každou volnou minutu, než zase odletíme na druhou stranu světa. "Koukej, Julesi. Támhle je táta, vidíš?" snažil se zaujmout mého syna, kterého ale mnohem víc než formule na obrazovce, zajímala prázdná láhev na vodu s dlouhou hadičkou. Já se oproti tomu nemohla od obrazovky odtrhnout, protože Charles po delší době bojoval o první místo s Kimim Antonellim z Mercedesu. Kdyby Charles opět vyhrál v Monze, určitě by mu to vlilo novou krev do žil a na "odchod do důchodu" by na nějakou dobu zase zapomněl.
Ve 47. kole se Charles konečně dostal na rozdíl necelé vteřiny za Kimiho a tím pádem mohl využít DRS a o kolo později kolem něj na rovince prosvištěl jako by to byla nejjednodušší věc na světě. Tifosi na tribunách propukli v jásot a mně po celém těle naskočila husí kůže. Jednou rukou jsem si na hrudi držela Liu, která konsternovaně sledovala radující se mechaniky a na druhé ruce jsem si nervózně okusovala nehet na palci.
Charlie zaparkoval před cedulí s číslem 1 a vyskočil z auta. Rozběhl se za námi, políbil obě své děti na hlavičky a potom mě na rty. Oči mu zářily jako by vyhrál svůj první závod a když vystoupal na nejvyšší stupínek na legendárním pódium v Monze, usmíval se tak moc, že tím nakazil i Julese a Liu. I kdybych slyšela monackou a italskou hymnu po tři sta dvacáté osmé, nikdy by mě ta kombinace neomrzela.
Tak jo, je to tady.
Ani nevíte, jak moc si vážím toho, že jste dočetli až sem. 60 kapitol a téměř přesně 2 měsíce mého života. A koneckonců i vašeho 😁
Chci vám moc poděkovat za všechny vaše přečtení, reakce a komentáře, moc to pro mě znamená. 😘
Doufám, že se brzy sejdeme u dalšího příběhu, který už se pomalu rodí. Jmenuje se Recept na lásku a velmi brzy ho najdete na mém profilu. Tak mě sledujte, ať vám neuteče.
Zatím se mějte krásně,
vaše B. ❤️
