Leden 2024
Přesně v 15:00 zastavilo před naším penzionem bílé Ferrari a vystoupila z něj vysoká štíhlá postava s tmavými vlasy. Neřekla jsem mu, že s ním někam pojedu. Myslí si snad, že si může dělat, co chce? U vstupních dveří se rozdrnčel zvonek, takže jsem se líně zvedla z křesla a sešla dolů, abych otevřela dveře.
Stál tam, jako by se nechumelilo. Přejel mě pohledem od hlavy až ke konečkům prstů na nohou a já se najednou cítila nejistě. Až příliš jasně jsem si uvědomovala, že mám na sobě vytahaný bílý svetr, tepláky s malou dírkou na koleni a huňaté růžové ponožky. "Okouzlující jako vždy," zazubil se na mě. "Nesouhlasila jsem s tím, abys přijel," prohodila jsem a vydala se zpátky do příjemně vytopené místnosti. "Adri, no tak," zakňoural a já už se nadechovala, abych mu pěkně od plic řekla všechno, co jsem měla celou tu dobu na srdci. "Charlie! Zrovna jsem nám udělal kávu, dáš si taky?" ozval se z prostoru za mnou táta a Charles na chvíli zaváhal, ale nakonec zavolal zpátky: "Dám. Díky, Davide."
A tak jsme všichni tři seděli, popíjeli horké espresso a trapné ticho by se dalo krájet. Těkala jsem pohledem mezi tátou a Charlesem a čekala, kdo z nich začne mluvit první. "Zdržíš se v Maranellu až do příštího týdne?" zeptal se táta Charlese a já svraštila obočí. Nehodlá se ho doufám zeptat na to, co si myslím? Nechce ho doufám pozvat na... "Příští sobotu mám oslavu narozenin. Napadlo mě, jestli bys nechtěl přijít taky. Bude to jako před lety." Podívala jsem se na strop a doufala, že se mi to jenom zdá.
"Davide, víš, že bych si to nenechal ujít," usmál se Charles oslnivě a já zaskřípala zuby.
"Proč jsi to pozvání přijal? Víš, že to bylo jen ze slušnosti ne?" obořila jsem se na něj, když se táta vzdálil, aby si odpočinul. "Přišlo mi, že to myslí upřímně," pokrčil Charles rameny. "Řekl, že to bude jako před lety."
"Jenže nebude. Samozřejmě, že nebude. Nic už není jako tenkrát, Charlie. Nic," vypěnila jsem a bouchla rukou do stolu, až mě zabolelo zápěstí.
"Adri, vážně si myslím, že bychom si měli promluvit."
"Není o čem. Tolikrát jsem se snažila s tebou spojit," povzdechla jsem si zoufale. "Je to už víc jak šest let, Charlesi. Nemá cenu otevírat staré rány. Sotva jsem se zvládla vypořádat s tím, co všechno se během těch dvou let stalo. Nechci se už k tomu vracet."
"Adri..."
"Vykašlal ses na mě. Považovala jsem tě za nejlepšího přítele a ty ses na mě vykašlal. Chtěla jsem tě povzbuzovat, chtěla jsem být s tebou, když umřel tvůj táta. Chtěla jsem, abys byl ty se mnou, když umřela moje máma..." zarazila jsem se, abych si mohla utřít slzy, které mi tekly po tvářích. "Ale ty jsi mě opustil," dodala jsem tiše. Slyšela jsem, jak lehce dýchá a přemýšlí, co říct. Nakonec udělal pár kroků ke mně a objal mě. Přimáčkla jsem svůj mokrý obličej do jeho svetru a rozbrečela se ještě víc.
Držel mě snad hodinu. Alespoň mi to tak připadalo. Když jsem se konečně trochu uklidnila a odtáhla se od něj, měl na hrudi mokrý flek. Držel moje ruce ve svých horkých dlaních a díval se mi hluboko do očí. "Ani nevíš, jak mě to mrzí," zašeptal a já se přes slzy ušklíbla. "Jo, mě taky," dodala jsem. "Pojeď se mnou," pobídl mě a já přikývla.
Rychle jsem se převlékla a nastoupila k němu do auta. Nastavil topení, ztlumil rádio a vyrazil neznámo kam. Kochala jsem se okolní, mně velmi známou, krajinou a čekala, až začne mluvit. "Nevím, kde začít," přiznal po pár kilometrech. "Můžeš začít od začátku," navrhla jsem a on si povzdechl. "Pamatuješ na léto v Riccione?" zeptal se po chvíli a já se usmála při vzpomínce na poslední léto, kdy bylo všechno perfektní. Podívala jsem se na něj a přikývla.
"Tehdy mi nejspíš došlo, že všechno, co znám a všechno co mám rád visí jen na velmi tenkém vlásku."
"Jak to myslíš?" zamračila jsem se.
"V Riccione mi poprvé došlo, že tě mám rád víc než jen jako kamarádku."
Prudce jsem otočila hlavu a znovu se na něj podívala. Pohled měl upřený na silnici před námi a volant svíral tak pevně, až mu zbělaly klouby.
"Tenkrát mi připadalo hloupé ti něco říkat, protože jsem se bál, že ty ke mně nic necítíš a já tím jen zkazím naše přátelství."
Neovládla jsem se a začala se smát.
"Mně to tedy moc vtipné nepřijde," zašklebil se Charles a vrhl po mně naštvaný pohled.
"Já do tebe byla zamilovaná už dávno předtím," přiznala jsem a jeho naštvaný výraz se rázem změnil v překvapený.
"Proč jsi něco neřekla?" zeptal se.
"Asi ze stejného důvodu. Bála jsem se, že to pokazím."
"Byli jsme to ale hloupý děcka, co?"
"Jeden z nás pořád je hloupý děcko," zašklebila jsem se, ale pak hned zvážněla. "Charlie?"
"Hm?"
"Proč jsi pak se mnou přestal mluvit?"
Charles na malinkou chvilku zavřel oči a ubral plyn. Úkosem se podíval na mě, aby pohled hned zase stočil na silnici. "Když onemocněla tvoje mamka..." začal a mě okamžitě zaplavila tolik známá bolest.
"Když onemocněla tvoje mamka, můj táta už taky začal mít první problémy. Asi jsem nechtěl, aby ses musela trápit ještě něčím dalším. Nechtěl jsem tě zatěžovat dalšími problémy, když jsi se už tak dost trápila."
"Mohli..." polkla jsem. "Mohli jsme se opřít jeden o druhého. Měl jsi mi to říct. Mohli jsme to zvládnout spolu. Procházeli jsme si tím stejným."
"Já vím. Teď už to vím. Ale tehdy jsem měl asi pocit, že to musím zvládnout sám. Byl to můj boj, můj táta. Ty jsi měla svůj vlastní boj se svojí mamkou. Nechtěl jsem, abys mě zase musela z něčeho tahat. Ne po tom, co se dělo, když umřel Jules."
"Charlie..." utřela jsem si slzu, která se mi skutálela po tváři a položila mu dlaň na rameno. "Chtěla jsem tu být pro tebe. Být s tebou. Jako vždycky."
Když měl Jules v říjnu 2014 tu příšernou nehodu, ještě jsme se s Charlesem neznali tolik, abych poznala, jak moc trpí. Když ale Jules 17. července 2015 navždy opustil tento svět, Charlieho to úplně zdevastovalo. Vím, jak moc se snažil před ostatními tvářit, že je všechno tak nějak v pořádku, a i když to byla strašná tragédie, brzy se z toho dostane. Já ale byla tím, kdo přijímal noční hovory plné pláče a černých myšlenek. Já byla tím, kdo poslouchal srdce drásající vzlyky a kdo ho uklidňoval, že bude zase líp. Já byla tím, kdo věděl, že bude trvat sakra dlouho, než doopravdy líp bude.
