Kapitola 13.

297 21 0
                                    

Zima 2017

Charles vyhrál šampionát Formule 2 a podepsal smlouvu s týmem Sauber a měl se tak přesunout do další kategorie. Do Formule 1. Ne, že bych tyto informace vyhledávala, ale Damiano se postaral o to, abych o Charlesově kariérním postupu věděla všechno. Sledoval bedlivě každý závod a všechno mi do detailu popisoval, i když jsem o to zrovna dvakrát nestála. Damiano tvrdil, že se o motorsport zajímal už dávno předtím, ale myslím, že to bylo právě setkání s Charlesem, co z něj udělalo fanatika.

Nechtěla jsem mu říct, ať už mlčí, protože mě opravdu nezajímá, jak se daří klukovi, do který mi zlomil srdce. Chodili jsme s Damianem spolu už několik měsíců. Každý víkend jsme se vídali buď u něj doma v Parmě nebo u nás v penzionu. Ani jsem nedokázala spočítat, po kolikáté jsem už tu hodinu a půl dlouhou cestu vlakem od srpna absolvovala.

Propletli jsme se skupinkou japonských turistů, kteří si zuřivě fotili baptisterium na Piazza del Duomo a zapadli do malinké nenápadné restaurace za rohem. Objednali jsme si pizzu a pak Damiano vytáhl opět ožehavé téma přihlášek na univerzitu. "Myslím, že už jsem se konečně rozhodl," prohlásil, než si nacpal do pusy další sousto šunkové pizzy. Pokývnutím jsem ho vybídla, aby dál mluvil. "Přihlásím se na obor biotechnologie tady v Parmě," objasnil mi a já na něj zůstala nechápavě koukat. Můj výraz asi musel vypadat hodně zoufale, protože Damiano se zasmál a začal vysvětlovat, čeho by se jeho studium mělo týkat. Ať jsem se snažila sebevíc, pochytila jsem jen to, že bude hodně času trávit v laboratořích.

Já oproti němu neměla jasno zatím vůbec v ničem. Zbývaly mi ještě 2 měsíce do termínu odeslání přihlášek na většinu škol. Na některé už dokonce jen měsíc. Jenže já neměla ani tušení o tom, co bych chtěla dělat a co by mělo být mým posláním, nemluvě o tom, pro jaké město se rozhodnout. "Možná by ses mohla taky přihlásit na Univerzitu v Parmě. Našli bychom si spolu byt, byli bychom spolu. Nelíbilo by se ti to?" řekl Damiano a já se na něj podívala.

Bylo mi s ním dobře. Byl to první kluk, se kterým jsem měla opravdový vztah a všechno se vyvíjelo tak, jak jsem si vždycky představovala. Měli jsme podobné zájmy, líbily se nám podobné věci, stejně jako já nechtěl na nic spěchat. Proto mě jeho návrh na společné bydlení poněkud zaskočil, i když by k tomu reálně mělo dojít až na konci následujícího léta.

"Ještě ani nevím, jaký si vyberu obor," začala jsem. "Já vím. A nechci na tebe tlačit, to vůbec ne. Spíš jsem si říkal, že by ti to třeba mohlo pomoct v rozhodování," usmál se na mě a položil svou dlaň na moji ruku. "Díky, Dami," usmála jsem se taky.

V neděli odpoledne jsem seděla ve vlaku směr Modena a přemýšlela nad tím, jestli si zasloužím takového přítele, jakým je Damiano. Snažila jsem se ze všech sil, abych k němu cítila všechno, co cítí on ke mně, ale pořád mi někde uvnitř šeptal tichý hlásek, že ať se budu snažit sebevíc, nikdy to nebude tak dokonalé, jak bych chtěla. Protože Damiano zkrátka není ten, s kým chci strávit celý život.

Cítila jsem se příšerně provinile a přemýšlela nad tím, co je se mnou sakra špatně. Proto jsem večer hned po příjezdu domů vylíčila všechny své pocity mamce. Ta po celou dobu mého vyprávění jen tiše seděla a poslouchala. "...a já mám prostě pocit, že to k němu není fér," zakončila jsem svůj monolog a podívala se jí do očí. Mamka mě chytila za ruce a povzdychla si. "Adri, nechci ti říkat, co máš anebo nemáš dělat. Tohle si musíš rozhodnout sama. Ale jednu věc ti říct můžu. Milovat někoho celým srdcem není vždycky tak jednoduché. Někdy to chce čas, než si k němu vybudujeme tu nejhlubší lásku. To, co jsi cítila k Charlesovi..." Teď jsem si pro změnu povzdychla já. "To, co jsi cítila k Charlesovi nemůže tak rychle zmizet. Já vím, že by sis to moc přála a říkáš, že už je to všechno pryč, ale já vím, jak ses na něj dívala a jak se na tebe díval on. Možná, když tomu necháš čas, budeš se stejně dívat i na Damiana."

"A co když ne? Co když se na něj tak dívat nikdy nebudu? Mám ho ráda a nechci mu ublížit."

"To je život, Adri. Někdy člověku ublížíš i rozhodnutím, které je nakonec správné."

"Ach jo, mami. Kde se v tobě tyhle moudra berou," zabručela jsem a ona se zasmála.   

La rosa gialla (CZ)Kde žijí příběhy. Začni objevovat