Leden 2024
"Charlie, mohl bys udělat těsto na tagliatelle?" zeptal se můj otec Charlese, který se tvářil zároveň potěšeně, že dostal nějaký zodpovědný úkol kromě mytí nádobí a zároveň vyděšeně, protože na něm závisela celá jedna příloha. Nakonec ale přikývl, vyhrnul si rukávy a kolem pasu si uvázal zástěru, kterou jsem mu pro jistotu podala. Těsto se skládalo jen z mouky a vajec a já na chvíli uvěřila, že i takový kuchařský antitalent jako je Charles ho musí zvládnout. Proto jsem se po chvíli odvážila vzdálit a věnovala se tvorbě tiramisu.
Po asi půl hodině se z kuchyně ozvala hlasitá rána a nadávání ve francouzštině. Luca, Alessanda i táta zvedli oči od práce, kterou právě dělali a všechny své pohledy nasměrovaly nejdřív na dveře do kuchyně a pak na mě. "Fajn, jdu tam," povzdychla jsem si, položila mísu s mascarpone na pracovní desku a nasupeně se vydala do kuchyně. "Putain," procedil Charles mezi zuby, když zvedal velkou nerezovou mísu z podlahy. Mísu, ve které bylo předtím kilo hladké mouky. Zmíněná mouka se nyní nacházela všude, kromě oné mísy. "Co jsi proboha dělal?" pronesla jsem nejdřív naštvaně, ale když se na mě podíval, rozesmála jsem se. Mouku měl ve vlasech, na obličeji a v očích měl ten nejvyděšenější výraz, jaký jsem u něj kdy viděla. "Čekáš, že ti budu nadávat nebo proč se tak blbě tváříš?" smála jsem se dál. "Ne, čekám, že mě vyhodíš z domu a už mi nikdy nedovolíš se ničeho tady dotknout," přiznal. "To neudělám," uklidnila jsem ho a natáhla se do roku pro koště a lopatku. "Nejdřív to tady uklidíš, pak uděláme ty tagliatelle a teprve potom tě vykážu z téhle restaurace."
"Tadá, a takhle se dělá těsto na těstoviny," ukázala jsem vítězoslavně na těsto, které uhňácal Charles vlastníma rukama pod mým odborným dohledem. "Teď ho necháme chvíli odpočinout a pak se můžeme pustit do výroby těstovin," usmála jsem se, abych ho ještě víc povzbudila. Ve vlasech měl pořád mouku, ale tvářil se velmi spokojeně. "Díky, že jsi to se mnou nevzdala," pronesl dramaticky a opřel se rukama o pracovní desku. "Byla jsem tomu blízko," přiznala jsem. "Ale každý si zaslouží druhou šanci."
"Bacha na prsty," křikla jsem na něj, když se nožem nebezpečně přiblížil ke své druhé ruce. Asi to nebyl nejlepší nápad, protože se lekl, cukl sebou a málem si ty prsty doopravdy uřízl. Věnoval mi naštvaný pohled a pak svoji pozornost opět upřel na krájení. "No a teď z nich udělej hnízdečka a je to," vydala jsem poslední pokyn. Charles vyplázl špičku jazyka a s neskutečným soustředěním začal tvořit rovnoměrné hromádky těstovin. Když dokončil poslední, hrdě jsem ho poplácala po zádech. "Možná by sis to s tím vykázáním z kuchyně ještě mohla rozmyslet, co říkáš?" zeptal se hrdě. Místo odpovědi jsem mu vyprášila poslední zbytky mouky z jeho vlasů.
"Vlastně to byla docela zábava," prohlásil Charles, když jsme se všichni sešli u večeře. Všichni přítomní, včetně malého Elia si ho nevěřícně změřili pohledem. Mouku už na sobě sice neměl, ale za to měl celé tričko postříkané od rajčatové omáčky, dva prsty měl oblepené náplastí a vůbec netuším, jak přišel ke škrábanci na tváři. "Začínám si myslet, že máš sebevražedné sklony," podotknul Luca a já vyprskla smíchy. Charles se zamračil a vrazil si do pusy další sousto. "Moc ti děkujeme za pomoc, Charlie," snažil se situaci zachránit táta. "Jo, je pravda, že nakonec to vlastně nebylo tak špatné, jak jsem čekala," připojila jsem se a Charles se na mě zazubil, i když se o lichotku tak úplně nejednalo.
"Chceš tu přespat?" zeptala jsem se Charlese, když se ostatní vytratili spát a my zůstali u stolu sami. Podíval se na mě trochu jako by nevěřil, že jsem se ho opravdu zeptala. "Dala bych si ještě skleničku, ale nechci pít sama," dovysvětlila jsem. "Pokud ti to nevadí, tak budu rád," usmál se a já došla pro dvě skleničky a láhev prosecca. Nalila jsem nám oba po okraj a přiťukla si s ním.
"Tohle mi vážně chybělo," řekl, když jsme byli v polovině druhé lahve.
"Co myslíš?"
"Prostě tohle. Ty a já."
"Nezačínej s tím, prosím tě."
"Promiň," špitl a znovu se napil.
"Taky mi to chybělo," přiznala jsem po chvíli a lehce se na něj usmála. Dolil nám zbytek lahve a já se k němu bezmyšlenkovitě přisunula blíž. Opřela jsem si hlavu a jeho rameno a vdechla jeho vůni. Voněl úplně jinak než tenkrát v Riccione, ale stejně přitažlivě. Voněl jako rajčata a prosecco, jako domov a jako slabá dřevitá kolínská, voněl jako Charles a já doufala, že si tu vůni budu pamatovat navždy.
