Skončila jedna velká éra

2 0 0
                                    

Londýn, 24.11.1991
Včera veřejně přiznal nemoc. Cože? To to došlo až tak daleko? To znamená, že konec je na dohled.

,,Musíš se teď cítit strašně! Soucítím, Lindo!

,,V čem konkrétně?" zvednu hlavu od učení. Proč mě lidé teď pořád otravuji?

,,Zkus hádat, chytrolíne! Lindo, otoč se!"

Otočím se tedy na jedince, který stojí ve dveřích a mluví na mě. Je to Deacy! Deacy? Co chce? Co konkrétně myslel?

,,Lindo!"

,,Deacy? Co konkrétně myslel?" řeknu a zamračím se. Zajímavá situace, když se ptáte, co je větší zátěž. Jestli ztráta člena rodiny, nebo maturita. Neměla bych v tomhle mít už jasno? S jistou smrtí jsem se smířila, ale s maturitou se to nedaří.

Deacy zakoulí očima. ,,Co myslíš? Úmrtí. Lindo, kdybys cokoli potřebovala, tak mi dej vědět. Taky jsem to prožíval."

,,Houbelec!" vzlyknu.

Doběhnu ke dveřím od pokoje a rychlostí světla je zavřu a strašně se rozbrečím. Sakra.

V 18:40 v obýváku
Je čas večeře. Skupina u nás pořád je, ale táta leží a Brian si povídá s asistentem Sebastianem. Chudák už nemůže ani vstát, bylo by nejlepší, kdyby ten konec již nastal.

,,Děje se něco?" přiběhnu.

Nikdo mi neodpoví. Ale já cítím, že se tu něco děje, ale asi jsem jediná paranoidní. Kam zase zmizel Jim? Předtím tu byl. Má tu být. Raději se o to hned přestanu zajímat a posadím se rychle k zatím doslova úplně prázdnému stolu.

,,Copak tu atmosféru nikdo nevnímáte?" naštvu se nakonec na všechny a upoutám pozornost praštěním pěstí do stolu.

,,Špatnou atmosféru vnímáme všichni, ne?" zamračí se Roger.

Hodně překvapeně zvednu obočí. ,,Úplně každý?! Vážení, to nikdo nemáte špatné tušení?!"

,,Ztiš se, zlatíčko." ozve se bezmocný táta ze své postele. ,,Roger Tě chtěl uklidnit, takže kdyby ses opravdu uklidnila, udělalo by mu to fakt velkou radost."

,,Nesmíš mít hlavu plnou jen a jen maturity.'' pokračuje ve vyčítání Deacy.

Roger se také posadí ke stolu a hledí na zem. ,,Lindo. Umíš být empatická holka. Prosíme Tě, abys taková teď byla, protože určitě chápeš, co se teď děje. Musíme se navždy rozloučit, protože konec přichází."

Nadechnu se k odpovědi. ,,A já Vás nezajímám? Nezajímám, úplně stejně jako Hutton?"

,,Naopak!" položí mi ruce na krk Brian. Začne mi ho pomalu masírovat.

Roger mě chytne z ruku. ,,My právě chceme co nejdřív vypadnout."

Kouknu na tátu, který skoro ani neudrží oči otevřené.

,,Ehm? Proto teď nic neděláte? Flákáte se!" Zakřičím na ně nahlas a začnu zlostí dost funět.

Z chodby najednou uslyším někoho přicházet směrem sem a nakonec je to Hutton. Když tu spatří tolik lidí, nechápavě zvedne obočí. ,,Mohli bychom se rozloučit?"

,,Jistě." odsekne mu nasupený Brian.

Hutton na mě také zvedne obočí. ,,Jen tak tady sedíš? Snad vidíš, že Tvůj otec nám odchází před očima. Jsi úžasná dcera." řekne ironicky.

Vrhnu velmi vražedný pohled. ,,Nech mě laskavě být, Huttone." On má ale pravdu, že bych se s otcem měla rozloučit. Vadí mi tu ale kapela. A jim.... vadí moje nálada. Možná jsem mohla být milejší.

,,Potřebuji čůrat, Lindo." zavolá mě táta, takže k jeho posteli hned přiběhnu, abych ho podepřela, protože cestu na toaletu by sám nezvládl.

Najednou vydechne trochu hlasitěji, úplně ztratí veškerou energii a doslova mi vypadne z rukou. Všichni se kolem něj postavíme a snažíme se ho vzkřísit, ale očividně je pozdě.

,,Upřímnou soustrast Lindo!" potřese mi rukou Rog.

Od všech chci utéct pryč a vybrečet se. ,,Odpusť, Rogi, ale jdi domů. Chtěli bychom se s tátou rozloučit o samotě. Všichni běžte, strašně mi tím pomůžete." Vzlykám a Roger se nakonec opravdu odebere domů.

Další den před školou
Právě jdu do školy a mračím se na všechny lidi kolem, ale najednou mě někdo osloví. Otočím se za tím hlasem a leknu se.

,,Mercuryová, stůj!" řekne někdo, kdo vypadá až moc podezřele jako novinář.

,,Jsem Linda, nazdar."  ,,Jsem novinář. Mám na Tebe pár otázek."

Budu milá. ,,Co potřebujete?"

,,Popiš tátu."

,,Jak to myslíte?!"

,,Jak mu je. Jakou má náladu a můžeš nám taky prozradit, kolik času mu asi zbývá. Řekni mi to a já Tě potom pustím. Alespoň nebudeme muset dělat rozhovor s tátou osobně."

Nic neříkám a mám chuť ho hned zavraždit. ,,Nemá se nijak, protože mu čas došel, zatracený novináři." Tak to bylo poprvé, co jsem vyjela po nějakém novináři.

,,V tom případě přejeme upřímnou soustrast, Lindo."

Dál jen mlčím a chci brečet. Odkašlu si a první slzička si najde cestičku z oka a já ji proklínam. Fakt nechápu osud, proč tohle musel udělat zrovna mě a ne nějakému zlému vrahovi nebo zločinci.

Když se opět vzpamatuji, uslzenýma očima se podívám do tváře novinářovi a ten se pousměje, ale určitě chce odejít. Po chvíli se se mnou pěkně srabácky rozloučí.

,,Vadil Vám tento rozhovor hodně Lindo Mercury? Na shledanou." Ani nestačím odpovědět a raději uteču zpátky za Huttonem. 

,,Nn.... jo? Co děláš?"

,,Chtěl bych Ti se vším pomoct. Takže opravdu nechoď do školy a pojď se sem vybrečet. Nemůže být lehké být dcerou hlavního zpěváka Queen, troufnu si hádat. Nechceš se svěřit se všemi problémy?"

Odkašlu si. ,,Ono.... nn.... myslíš.... že to je jednoduché?"
,,Není, není, musí to být těžké. Do školy tento týden nechoď. Chtěla bys?"

,,Ehm.... možná jo."

,,Můžeš se mi svěřit naprosto kdykoli, můžeš přede mnou klidně brečet a řvát."

,,Já.... na tohle tak úplně nejsem." sednu si na gauč v obýváku, na kterém před pár hodinami zemřel můj stvořitel.

,,Jo, jo chápu." ujistí mě ten hodný muž. ,,Měla bys tedy někdy zájem?"

Já jen bezradně pokrčím rameny, protože jsem v tu chvíli mimo, takže Jimovi ani nijak neodpovím. On.... je hodný. Usmířil si hochy?

,,Nedokážeš si představit, jak teď cítím." začínám pomalu zase brečet.

Jim.... je dokonalý. Jak je Jimovi, když ho tak miloval?

Jestli ho opravdu miloval, musí se cítit hrozně. Říká Lindo, miluji Tě. Hutton to asi nějak pobral, ale co já? Táta zemřel, což znamená, že nemám životní jistotu, kterou jsem tu v podobě táty měla. Táta mi bude strašně chybět a to celý život, sbohem Freddie Mercury.

Good Company Where stories live. Discover now