Bez kouzel

Práce

Dnes byl ten den. Den kdy ho vzala poprvé do opravdového světa mudlů. Snažila se krotit jeho nadšení, ale on byl jako sopka těsně před výbuchem. Ptal se na každou maličkost, dokonce i hloupou. Chtěl vědět k čemu slouží to a zase tamto. Začínala jí z toho bolet hlava a to ještě ani nedošli do kavárny, která od jejího bytu byla sotva pár desítek metrů.
"Teď mě dobře poslouchej. Půjdeme tam a já nám objednám kávu. Budeš mě jen pozorovat a mlčet, ano?"
"Jasný." Zazubil se a ona tušila, že to tak lehce nepůjde.
"Merlin při nás stůj." Zašeptala a otevřela dveře.
Následoval jí k pultu, kde stála hezká blonďatá dívka.
"Zdravím, budete si přát?"
"Dobrý den, ráda bych vás poprosila o dvě lettéčka a dva čokoládové muffiny."
Blaise tam stál a pozoroval tu kudrnatou čarodějnici, která se tu pohybovala jako ryba ve vodě a přesto bylo znát, že je celá napjatá. Položil jí ruce na ramena a začal jí je mnout, což způsobilo, že dívka před ním ztuhla ještě víc.
"Jen se uvolní Grangerová, objednáváš kafe nejdeš řídit autobus." Ušklíbnul se a ona tiše zaklela.
"Jak se máte slečno?" Pohlédl na dívku za pultíkem, která se pod jeho pohledem... Počkat, opravdu se zachvěla.
"Právě teď skvěle, takoví fešáci mi sem normálně nechodí." Mrkla na něj a Hermiona překvapeně zamrkala. Ona s ním flirtovala?
"Vy jste ale milá..."
"Allison, jmenuji se Allsion."
"Krásné jméno pro krásnou dívku."
Pustil ramena dívky před ním a opřel se o pult.
"Není toho na vás moc? Jste tu tak sama..."
"Kolegyně dala včera výpověď. Je to otrava." Hlesla.
"To znamená, že hledáte posilu?"
"No, ano." Přikývla a on se usmál tak, že Hermiona slyšela kalhotky téhle Allison, jak spadli na zem.
"To je mi náhodička, já zrovna hledám práci."
Hermiona mu šlápla na nohu a on tiše zaúpěl a narovnal se.
"To je skvělé! Dejte mi na vás kontakt a já řeknu šéfovi, že už nemusí hledat."
"Jste úžasná, dej jí číslo, Grangerová."
"Omluvíte nás na moment?" Usmála se, popadla ho za rukáv a odtáhla stranou.
"Zbláznil ses?" Nadzvedla obočí.
"Proč? Musím si najít práci. Studovat fakt nechci."
"Nemáš ani tušení, jak to v takové kavárně funguje."
"A ty jo?"
"Ne, ale já tu nechci pracovat."
"Vaří tady kafe! Jak těžké to může být hm? Navíc tady milá Allison mi určitě vše ráda vysvětlí."
"Určitě." Zakoulela očima.
"Beztak chce tvoje číslo jen, aby tě mohla pozvat ven."
"Snad nežárlíš?"
"A ty ses kde praštil do hlavy? Jako proč bych měla žárlit? Víš, co? Fajn! Ale přebíráš za to veškerou zodpovědnost, protože tohle nemůže skončit dobře."
"Jsi takový pesimista."
"Nejsem pesimista, jen nemám daleko k tomu, nakopnout tě."
"Bude to sranda, uvidíš." Mrknul na ní a vydal se zpět.
"Sranda... Jasně." Zavrčela a následovala ho.
"Vaše latté." Blonďatá dívka před nimi se usmála, ale Grangerovou ignorovala. Její úsměv šel jen na Blaise.
"Fajn. Děkuji. Tady máte peníze a číslo, na které volat."
"Vy spolu bydlíte?" Nadzvedla blonďaté obočí a sjela Hermionu pohledem, který byl víc než kritický.
"Ano." Přikývl Zabini.
"Aha, ona je tvoje..."
"Spolubydlící, jsem jen jeho spolubydlící."Odsekla brunetka, popadla svůj kelímek s muffinem a vydala se k dveřím.

Cestou k bytu byla zamlklá a sotva Zabinimi odpovídala. Nevyznala se v sobě. Byla si jistá, že brzo zešílí, ale nevěděla proč.
Muž vedle ní byl přitažlivý. Jistě, že si ho ženy budou všímat, ale nechápala, proč jí to tolik vadilo. Vždyť ho sotva znala a byl tu jen pár dní. Přesto měla občas pocit, že jí pozoruje a její duše si přála, aby jí konečně někdo spatřil jinak, než jako tu upjatou šprtku. Jenomže on?
Proč by to měl být zrovna on?
Možná kvůli jejich minulosti?
Vždyť ani Ron jí nedokázal vidět jinak.
Ona taková prostě byla. Jak jí mohl někdo vidět jinak, když ona sama sebe považovala ta upjatou.
Nebylo to tak, že by se ráda nebavila.
Jen kdysi zalezla do své ulity a už z ní nevylezla. Bylo to tak mnohem bezpečnější.
Jenomže teď tu byl on.
Muž, který si s ničím nelámal hlavu a během pár dní jí převrátil to její bezpečné útočiště vzhůru nohama.
Pro něj tohle všechno bylo snadné. Byla to jen hra.
Ale jí to může jenom ublížit.
Telefon v její kapse zavibroval a pak hned ještě jednou. Nepochybovala o tom, kdo píše.
Sakra! No a co?
Ať si koneckonců dělá co chce, ať si najde práci a randí si s touhle Allsion. Ona se z toho nezblázní!
Stejně za chvíli odejde. Musí se pokusit alespoň trochu udržet svůj život v normálních kolejích a toho dosáhne jen tak, že ho nechá co nejvíc jít svou vlastní cestou.
Takže jestli tohle je to, co chce dělat, jí to nemohlo být víc jedno.

"To dopadlo lépe, než jsem si myslel." Zavřel za nimi dveře jejich bytu a posadil se na gauč.
"Vážně?"
"Ale no tak, co pořád máš? Neudělal jsem žádnej průser ani zmatek. A ještě jsem si našel práci. Skvělý den, no ne?"
"A fanynku."
"Prosím?"
"Našel sis fanynku."
"Přeháníš."
"Vážně? Ještě jsme nedošli domů a už mi na telefonu vyskočily dvě zprávy od té..."
"Allison."
"Té."
"A proč si mi nic neřekla?"
"Říkám ti to teď." Odsekla a hodila po něm svůj telefon.

Allison
Myslela jsem to vážně, když jsem řekla, že k nám takoví fešáci nikdy nechodí.

Allison
Právě jsem mluvila se šéfem, zítra v šest máš přijít na pohovor.

"Ha! Najít práci je ve vašem světě tak snadné."
"Možná práci baristy."
"Čeho?"
"Za co mě Merlin trestáš?" Zanaříkala teatrálně a vydala se do svého pokoje.
"Jak jí na to mám odepsat?!"