Srdce z kamene a dřeva || Johnlock

Kapitola 5

Dobrý večer, milí čtenáři! Konečně přicházím s novou kapitolou a doufám, že se vám bude líbit.😃

Vaše,
PaulineHolmes02🖤

Sherlockovi poklesla čelist div ne do přízemí.

Uvítal ho neskutečný... no, nenapadal ho jiný výraz než bordel...

A to, v bytě Sherlocka Holmese, kde to věčně vypadalo jako na vysoké podestýlce, už něco znamenalo. Nebýt toho vypáčeného zámku u dveří, myslel by si, že tu snad došlo k výbuchu.

Sherlock vběhl dovnitř a nestačil se divit. Ať už se podíval kamkoli, všude našel jen a jen spoušť, kulantně řečeno.

Dokořán otevřené šuplíky jeho kancelářského stolu zely prázdnotou, a jejich vykramařené obsahy se ledabyle povalovaly na zemi, spolu s chaotickou změtí všeho možného. Nabíječky, papíry, tužky, špendlíky, ba i rozsypané cigarety; to všechno pokrývalo červený koberec. Kdosi se mu dokonce hrabal v knihovně; bezohledně mu z polic vyházel všechny knihy, a nechal je jen tak na podlaze.

Zatrnulo v něm, když pod konferenčním stolkem spatřil prázdný obal od houslí. Očima začal zběsile hledat svůj drahocenný nástroj, když si uvědomil, že ho zanechal na stojanu u okna. Ihned se tam podíval, a zmocnila se ho neskonalá vlna úlevy – snad jen zázrakem ho ten vetřelec nezvrhl – jeho housličky tam stály opřené, vcelku a naprosto netknuté.

V duchu si děkoval za svou nepořádnost; kdyby ho uložil do pouzdra, nepochybně by se mu dostalo neurvalého zacházení. Takhle mu jen do obalu natekla rozlitá káva z převrženého hrnku na černém stolku.

Moment útěchy mu bohužel nevydržel moc dlouho, když mu došlo, že si kuchyně nevede o moc lépe než obývací pokoj.

Ten vetřelec nezanechal téměř jedinou věc na svém místě. Převrhl všechny židle, takže místnost spíš připomínala překážkovou dráhu. Dokonce se uchýlil k tak radikálním krokům, že zotvíral všechny skříňky, zapřel se předloktím o police, a jedním tahem z nich smetl vše, co v nich našel, jednu po druhé. Sherlock rázně vykročil směrem do kuchyně, a jen tak tak si stihl všimnout porcelánového střepu, který by mu nepochybně rozřízl celé chodidlo, kdyby včas nedošlápl jinam. Sehnul se a hodil ho do odpadkového koše, aby tomu zabránil do příště, záhy však pochopil, že bude třeba podlahu důkladně zamést. Dlaždičky byly totiž poseté porcelánovými střepy, a stejné ostré fragmenty našel i ve dřezu a na desce kuchyňské linky.

Rozhlédl se po zbytku místnosti a povzdechl si. Jen ze zběžného pohledu po kuchyni poznal, že bylo zbytečné doufat, že by jeho nebohý experiment na kuchyňském stole mohl být ušetřen té pohromy. Takovou práci si s tím dal, a nakonec to všechno přijde vniveč...

Ten neskutečný nepořádek pokračoval do chodby, a k jeho hrůze i do ložnice. Dveře byly dokořán a už z chodby ho vítaly první roztahané věci.

Sherlock vyvalil oči a už se řítil do svého pokoje.

„Kde je... kde mám..." mumlal si pod vousy, zatímco přecházel sem a tam jako šílenec, a nahlížel všude možně; pod postel, pod prádelník, pod židli v koutě...

Musela tu být, prostě musela! Protože jestli mu ji ukradli, tak... tak...

Sejde z očí, sejde z mysli.

Jenže Sherlock nechtěl zapomenout! Kdyby zapomenul, hrozilo by, že se to stane znovu, a to nehodlal připustit.

Roztěkaně bloudil očima po pokoji a s každou další sekundou cítil, jak mu v hrudi narůstá iracionální panika. Promnul si tváře a párkrát se do nich lehce popleskal, aby se přesvědčil, jestli se mu to jen nezdá.