VIII. Přicházející konce

18 6 2
                                    

KATARINA se mohla snažit, jak jen chtěla. S každým dnem sílila a nabírala tělesnou hmotu, ale jakmile došlo na souboj s Ardenem, vždy ji srazil do prachu. A ona i přes to znovu vstala. A padla.

Prohrávala znovu a znovu a znovu. Vždy jí její bratr opět pomohl na nohy, ale s každou výhrou měl na rtech samolibější úsměv. Stejný úsměv, jaký spatřila u Brantona, na druhé straně placu, který jim sloužil jako cvičiště.

Stejně tak, jako se snažila porazit své dvojče, tak se snažila prorazit i u maminky. V jejíž očích klesala s každou prohrou proti Ardenovi o něco níž. Níž a níž, až na samé dno, ze kterého se jen stěží dokázala vyhrabat.

Ve svých třinácti letech byla silnější než několik chlapců, kteří se pokusili proti ní postavit, ale jakmile došlo na Ardena nebo Calidu, připadala si žalostně slabá a pomalá. Nechtěla se vzdát toho, že předčí svého bratra, proto se každý podvečer, když si maminka vyzvedla Ardena, aby ji doprovodil do společnosti, zalezla do odlehlých skladů. Skladů, které od zbytku komplexu oddělovala těžká kovová brána zamčená robustním zámkem a svázaná řetězem, jehož jedno oko bylo asi tak velké, jako Katarinina ruka.

Pohybovala se mezi regály, cvičila a šplhala po ocelových konstrukcích výš, téměř až k vazníkům, které držely tíhu kovové střechy.

Z oficiální zbrojnice Hněvova domu ukradla bič, který byl zařazen jako druhá obřadní zbraň, hned po obouručním meči, který každé patnáctileté dítě dostalo darem. Darem za služby, které vykoná ve svém životě zasvěcenému Agresorovi.

Moc dobře tušila, že když je tak dlouho ticho a klid a nikdo ji nepronásleduje, tak to nebude mít dlouhého trvání. Nemýlila se.

V ten podvečer se opět zašila do skladu, aniž by o své pozici někomu řekla a snažila se udělat co nejvíc přítahů k jedné z ocelových konstrukcí, které se jí povedlo přestavit tak, aby se pod ni vešla.

Neslyšela je přijít. Zvuky skladu byly tak rozličné, že nedokázala odlišit zvuk kroků od obvyklých nádechů budovy.

„Tak tady jsi." Slova následoval výkřik, když ji za kotníky stáhli na zem a obestoupili ji. Bylo jich pět, ostatně jako vždycky a mezi nimi se Branton tyčil jako král.

„Kdepak máš tu blonďatou čůzu?" zeptal se nevinně a rozhlédl se kolem. Nebyl nikdo, kdo by věděl, kam se poděla. Její mrtvolu bude až příliš snadné schovat.

„Máš z ní snad strach?" zeptala se a nakrčila obočí, překvapená vlastním, pevným hlasem.

„Byla by komplikací, to je celé," oznámil, jako by nad tou možností opravdu přemýšlel, „a kdepak máš bráchu?" Katarina nechtěla potvrdit to, co už dávno věděl. Byla sama. Sama bez svých parťáků ve zbrani. Bratrancovi rudé oči zaplály, když jeho sestřenice zarytě mlčela.

„Smutné," konstatoval a cukl bradou směrem k ní. Chlapec, jenž stál úplně nejblíž se ji pokusil chňapnout za rameno, ale Katarina se přikrčila a uhnula.

Tím, jak se sklonila, ale schytala kopanec přímo do obličeje, se kterým nepočítala. V hlavě cítila dunění a v nose jí tepalo. Ač nechtěla, oči se jí zalily slzami, když klesla na všechny čtyři. Z nosu jí skapávala krev a na bradě se míchala se slanými slzami, kterých se nedokázala zbavit. Bolest dunící v hlavě byla příliš velká.

„Mělas šanci se vzdát už u tý nádrže, dneska to na žádný vyjednávání nevidím." Branton se očividně moc rád poslouchal. Katarina slyšela lusknutí a hned potom pocítila náraz. Někdo jí dupl mezi lopatky a donutil ji tím lehnout na zem.

Dívka tiše plakala zatímco se snažila krýt si hlavu a obličej schoulená do klubíčka.

„Proč si nenajdeš někoho jinýho, nejsem přece nebezpečná," zaskuhrala dívka přes bolest v horní čelisti.

„Jsi mi odporná, sestřenko, jsi zklamáním celé rodiny a slabochů jako ty, se musíme prostě zbavit," oznámil jí o rok starší bratranec a šťouchl ji špičkou boty do zad.

Katarina se pomalu pohnula, přetočila se tak, aby stále schoulená klečela na zemi čelem k podlaze. Chlapci se kolem ní pohybovali jako šelmy čekající na sladkou příležitost, aby ji mohli dobít. Čekali na povel od svého krutého pána.

„Máš strach, že ve mně Agresor uvidí potenciál, který ty nemáš." Mluvit o jejich nejvyšším Hříchu bylo jako kopat do vosího hnízda a Katarina moc dobře věděla, jak to Brantona namíchne.

„V tobě žádný potenciál není," odplivl si hnědovlasý chlapec nápadně podobný svému stejně násilnému otci. Ostatní kluci se postavili přímo před ni do jednoho malého hloučku. Věděla, že za zády má regál a strany nabízí volnost. Musela být rychlejší, ona přece ty sklady znala. Věděla, kde se co nachází. Musela se jim jen ztratit z dohledu.

Musela pryč.

Jeden nádech a potom další, pak krátce zadržela dech. Dívka bleskurychle vyskočila na nohy až se jí zamotala hlava a rozběhla se pryč. Nedala jim šanci, aby ji stihli zastavit.

Utíkala i přes to, že přes slzy skoro neviděla a přes pulzující bolest v obličeji jen stěží zvládla přemýšlet.

„Vrať se, sestřenko! Budeme si hrát!" Katarina se nezastavila, utíkala dál a velice rychle se vzdalovala osvětleným uličkám mezi regály.

Ani jednou se neotočila. Její rozhodnutí padlo.

Ukončí to tady a teď.

Nenechá se tlouct. Nenechá se bít.

Ona. Se. Bude. Bránit.

DŮM JISKER A KRVEWhere stories live. Discover now