Byla jsem naštvaná. Tak šíleně naštvaná, že bych nejradši to pitomé auto rozmlátila baseballovou pálkou. Bylo tu ale několik problémů. Žádnou pálku jsem neměla a v okruhu několika kilometrů ani nebyl nikdo, kdo by mi ji mohl půjčit. A navíc to auto už svoji část trestu schytalo. Z pod kapoty mého červeného Golfu se valil dým a já stála na krajnici s rukama v bok a přemýšlela, co mám sakra dělat.
Byl sobotní lednový večer, nikde ani živáčka. Jediné auto, které za posledních 20 minut prosvištělo kolem mělo hudbu na plné pecky a ani nezpomalilo. Můj telefon spotřeboval poslední procento baterie těsně předtím, než v motoru zacukalo, zakašlalo a pak se odporoučel do věčných lovišť. Motor i telefon. To jen aby bylo jasno.
"Adri, vzpamatuj se," povzbudila jsem se šeptem, vrazila si čepici víc do čela, zastrčila ruce do kapes a vydala se směrem, kde jsem tušila civilizaci. Věděla jsem, že se nacházím už jen kousek od Gorzana, kde můj táta vlastní malinký penzion a restauraci s tou nejlepší domácí kuchyní, jakou na světě znám. Jezdím za ním pokaždé, když mám delší volno. Můj Golfík na mě vždy poctivě čekal u příbuzných na okraji Florencie, jenže tentokrát, jak se zdá, to byla jeho poslední cesta.
Od té doby, co umřela mamka, pro mě Gorzano bylo městečkem plným bolestivých vzpomínek na periodicky se opakující cesty do nemocnice v Boloni. Na mamku, která vypadala každým dnem slabší a nemocnější. Po maminčině smrti před 5 lety táta trval na tom, abych zůstala s ním. Pomáhala mu s vedením rodinného podniku, abychom se smutkem mohli bojovat společně. Já ale potřebovala pryč, a tak jsem zvolila studium v Londýně a opustila všechno, co mi bylo tak důvěrně známé.
Šla jsem tak zamyšleně, že jsem málem nestihla uskočit před rychle jedoucím sportovním autem, které si to svištělo směrem na Modenu. "Hej!" zařvala jsem a začala zběsile mávat rukama, abych upoutala řidičovu pozornost. Auto prudce zabrzdilo, rozsvítilo couvací světla a pomalým tempem se doplížilo zpátky ke mně. Přešla jsem na stranu řidiče a zaťukala na okénko, které se asi půl vteřiny poté otevřelo. "Dobrý večer, moje auto se rozbilo a já bych potřebovala hodit do...Charles. Tak nic, nevadí. Čau," mávla jsem rukou a chystala se tvrdohlavě dojít do Gorzana pěšky. "Adriana Rossi, no mě snad šálí zrak," zalapal po dechu Charles a krokem se ve svém bílém Ferrari plazil vedle mě.
"Do Gorzana je to ještě minimálně 15 kilometrů. Jsi si jistá, že jsi dost oblečená na tak dlouhou procházku?"
Povzdychla jsem si, obešla auto, otevřela dveře u spolujezdce a posadila se na koženou sedačku. "Prosím, mlč a jen mě odvez k tátovi," prohodila jsem směrem k němu a upřela oči na úzkou silnici před sebou. "Jak si přeješ," ušklíbl se a přidal plyn.
"Co se stalo s tvým autem?" zeptal se přesně po půl minutě konejšivého ticha. Zhluboka jsem se nadechla a otočila na něj svůj otrávený pohled. "Zemřelo. Začalo se z něj kouřit a zemřelo," vysvětlila jsem mu. "Aha," zamručel. "No, kdybys chtěla, můžeme se otočit a já bych na něj mohl..." "Ne," zarazila jsem ho rázně. "Jen mě dovez domů. Auto si vyřeším zítra." "Dobře, jak chceš," rezignoval a já si na chvíli zase mohla užívat ticho.
"Jak dlouho tu zůstaneš tentokrát?" zeptal se Charles po dalších pár stovkách metrů. "Nevím," odsekla jsem.
"Budeš tu aspoň do narozenin tvého táty?"
"Nevím, Charlie."
"Určitě by byl rád, kdybys..." "Říkám, že nevím," přerušila jsem ho, než se stihl zeptat znovu. Slyšela jsem, jak si rezignovaně povzdychl. "Samozřejmě, že tu zůstanu na tátovi narozeniny," vzdala jsem to nakonec a on se tiše uchechtl.
"Rád jsem tě zase viděl, Rossi," usmál se, když jsem se chystala otevřít dveře, abych konečně mohla vystoupit z jeho auta. "Díky za odvoz," prohodila jsem a zabouchla za sebou. Pak jsem se spěšně vydala ke dveřím do penzionu La Rosa Gialla. Žlutá růže. Moje nejoblíbenější květina.
"Mia cara!" zvolal nadšeně táta, hned jak jeho pohled přistál na mně. "Adri! Drahoušku! Kde jsi byla tak dlouho? Je všechno v pořádku?"
"Všechno je v pohodě, papà," usmála jsem se a vběhla do jeho ochranitelského objetí. "Porouchalo se mi auto. Ale neboj. Svezl mě Charles."
"To je od něj moc hezké."
"Neskutečně," zabručela jsem se vzdálila se od táty, abych si mohla sundat batoh ze zad a vyvléknout se z teplé prošívané bundy. "Upekl jsem ti lasagne," řekl taťka jako by nic a mě rázem přešly všechny chmury.
Spala jsem dlouho a dobře. Po snídani jsme s tátou odtáhli mého Golfíka do servisu a já se zaradovala, když automechanik prohlásil, že nejde o nic vážného a auto bude brzy zase jezdit. Abych řekla pravdu, prvních pár dní doma jsem neplánovala dělat nic. Chtěla jsem se jen povalovat a příležitostně pomoct tátovi v restauraci. Potřebovala jsem volno, vyčistit si trochu hlavu a oddechnout si. Ale jistý Monačan měl jiné plány, protože sotva jsem se usadila do křesla s knihou, zapípala mi zpráva.
"Ahoj, co máš dneska v plánu?"
Zhluboka jsem se nadechla a definitivně se rozhodla, že ho budu ignorovat.
"Tady Charles, mimochodem."
Ušklíbla jsem se a zavrtěla hlavou.
Pravda je taková, že můj vztah k Charlesovi je poněkud komplikovaný. Známe se už víc než 13 let. Tehdy jezdil motokárové závody ve stejné kategorii jako můj starší brácha. Takže jsem skoro každý víkend trávila s celou rodinou na závodních okruzích a Charles mě jakožto jedenáctiletou holku naprosto uchvátil. V té době jsme spolu neprohodili ani slovo, protože já mluvila jen italsky a jeho italština byla naprosto příšerná. Jenže o 3 roky později jsme na sebe narazili znovu a až do jeho vstupu do Formule 2 jsme byli nerozlučná dvojka. Jenže pak šlo všechno do kopru.
Moje přemýšlení přerušilo vyzvánění mobilu. "Co je?" zeptala jsem se Charlese s dost zřetelně otráveným tónem.
"Bál jsem se, že jsi mrtvá, když neodepisuješ."
"A nenapadlo tě, že třeba jen odepisovat nechci? Mám lepší věci na práci."
"Nech mě hádat."
Protočila jsem očima a znovu si povzdechla: "Co chceš?"
"Chci vědět, co máš dneska v plánu. Teda kromě čtení milostných románů."
"Nic. Moje milostné romány mi vystačí s přehledem na celý den."
"Adri!"
"Charlesi?"
"Chtěl bych tě vzít na výlet."
"Co prosím?"
"Dlouho jsme spolu nemluvili."
"Uvědom si ale, že jsi to byl ty, kdo úplně přerušil veškerý kontakt."
Ozvalo se tiché povzdechnutí a následovala krátká pauza: "Já vím. A mrzí mě to. Rád bych ti to vysvětlil."
