Jiskry

Severus

Ze Záchraného autobusu Severus lezl málem po čtyřech, v obličeji bledý jako smrt, a když hlasitě smějící se Sirius vynesl ven oba jejich kufry, on se odklopýtal opřít o blízkou zeď. Na Prasinky již dávno klesla tma, ale noční osvětlení zajistilo, že padající bílé chumáčky vloček byly víc než vidět, zatímco celou vesnici pokrývaly důkladnou posypkou čerstvého sněhu. Za okny podniků bylo taky rozsvíceno, všudypřítomné skupinky bavících se lidí uvnitř vesele slavily probíhající volno.

„Co teď?“ otočil se na Blacka, který se od celé události v obýváku tvářil, že ví, co dělá.

„Well, když chvilku vydržíš, tak si z kufru vytáhnu měšec, a pro mě za mě si po tomhle můžeme koupit láhev něčeho ostřejšího, pronajmout pokoj u Tří košťat, a pořádně si zanadávat na naše rodiny,“ rozhodil Black rukama a Severus nemohl donutit svoje rty, aby se přestaly kroutit do úsměvu.

„Už jsem ti někdy řekl, že míváš i skvělé nápady?“

„Mohl bys to říkat častěji,“ zamrkal na něj Sirius a to už Snape vyprskl smíchy.

„Nic se nemá přehánět,“ zamával nad tím rukou, vzal si svůj vlastní kufr, a vydali se k Prasečí hlavě.

…

„No, královská ložnice to není, ale dá se to,“ zhodnotil Sirius kriticky jejich malý kamrlík, kam se sotva vešla jedna trochu větší než jednolůžková postel, a jejich kufry. Severus se uchechtl, zatímco odložil jejich pronesenou láhev mentolové vodky na svůj kufr alá noční stolek.

„Co víc bys chtěl? Jsou Vánoce, jasně, že má madam Rosmerta plno,“ mávnul nad tím rukou a svalil se na postel. „Hlavně, že to není Cokeworth,“ dodal a pomalu se vysoukal zpátky do sedu, aby mohl otevřít onu láhev mentolově zelené vodky. Vypadalo a vonělo to jako klasický peppermintový likér, ale jakmile si Severus dal loka, došlo mu, že se opravdu jedná o nepříliš naředěnou vodku. Chutnala jako hodně silné, lehce nasládlé mentolky a Severus si rovnou přihnul znova. Netrvalo dlouho a svět konečně začínal mít o trochu měkčí okraje.

To už se Sirius posadil vedle něj a dal si taky. Chvíli seděli jenom tak, sem tam upíjející z lahve, než už to nebelvír nevydržel.

„Je takový vždycky?“ zeptal se. Severus nejdřív sevřel rty k sobě, ale pak si povzdechl. Jaký má smysl to dál držet uvnitř. Black už o něm věděl tolik věcí, že držet pod pokličkou i tohle se zdálo zbytečné.

„Co si pamatuju,“ přikývl tedy. „Když jsem byl malej, myslel, že budu alfa, ale čím starší jsem byl, tím víc jsem byl hubenej a podobnej matce. Jak jsem nastupoval do Bradavic, už si byl prakticky jistej, že budu v nejlepším beta. No a pak na mě přišla první horkost, a bylo. Jasně, že jsem si všímal, že k mamce se nechová nejlíp, ale tehdy jsem si to zase tak nespojoval s pohlavím. Ale od určitý chvíle už před tím nešlo zavírat oči,“ vysypal ze sebe, bez ohledu na to, že mu pod vlivem alkoholu a stresu začal unikat přízvuk.

„Já měl strýčka. Omegu. Rozhodl se neprovdat a procestovat svět. Matka ho nesnášela. Vypálila ho z rodové tapisérie. Po jeho smrti jsem to byl já, komu odkázal svoje jmění, a od té doby jenom čekám, až z ní vymaže i moje jméno. Odstěhoval bych se za sestřenkou, nebo za Jamesem a mohl začít nový život. Popravdě jsem tak trochu doufal, že by pro ni tohle mohla být poslední kapka. Ale očividně ne. Vydědit alfu zkrátka nepřichází v úvahu, to by mi raději kouzlem vymyla mozek a měla jako panáčka. Až mi bude sedmnáct, tak odejdu z domu a nikdy se tam nevrátím,“ řekl Black odhodlaně a znova si přihl z lahve. Severus sledoval, jak se mu v očích leskne odhodlání a možná i trocha slz.