Jiskry

Severus

Severus sledoval, jak se Black vydal ke dveřím a začal do nich rýpat. Srdce mu bušilo a žaludek se mu svíjel jako klubko hadů. Super. U Merlina. Black ho sledoval. A nejspíš o jeho ranní pochůzce věděl i Lestrange. Lestrange! Bylo mu z toho mdlo. Povolil si kravatu u krku a přešel k umyvadlu. Teďka bude muset všechno přemístit. A zrovna, když to šlo tak dobře! Tahle dávka vypadala opravdu nadějně. Už vychytal poměr sklíčenice i laskavičníku. Stačilo jenom tři dny pomalu nechat probublávat a prototyp xyz by byl hotový…

Povzdechl si a vyhrnul si rukávy. Black se pořád ještě snažil dveře otevřít, ale Severus tomu moc šancí nedával. Měl pocit, jako kdyby bylo v místnosti nějak míň vzduchu. Možná je tady to kouzlo zavřelo jako ve skleníku. Pustil z kohoutku ledovou vodu a opláchl si obličej. Třeba ho to probere. Kde promerlina našel Lestrange takové zamykadlo… Severus by se nedivil, kdyby to bylo v oddělení s omezeným přístupem. Ne, že by tam on sám pravidelně nezavítal.

Roztřeseně vydechl, zastavil vodu a shrábl si vlhké vlasy z čela. Tak dobře. Musí o sobě nějak dát vědět. Stačí jenom chvilku vydržet a on i Black budou moct jít každý svou cestou. Opravdu tohle ráno nepotřeboval dýl sledovat jeho nafrněný obličej. S tímhle se narovnal a otočil ke dveřím, když tu se ocitl tváří v tvář s podivně strnulým Blackem. Už se nesnažil odemknout dveře. Místo toho zíral na Severuse s obočím staženým k sobě. Prameny vlnitých tmavých vlasů mu padaly do ocelově šedých očí s rozšířenými zorničkami. Black zavětřil a v Severusovi hrklo.

Přemýšlel, kdy si naposledy vzal hormonálku, ale nebylo možné, aby ji vynechal. Bylo to hlídané. Nebelvírovy rozšířené zorničky a Severusova náhlá nevolnost ale mluvily jinak… Byl teprve Předvečer všech svatých, do Vánoční pauzy bylo až moc daleko. Srdce mu bušilo, dlaně se mu začaly potit a on si byl najednou až příliš vědom toho, že Black je alfa. Je zavřený v jedné místnosti s alfou. Doprdele. Sakra. To snad ne. Black se znovu zhluboka nadechl a Severusovi se konečně v hlavě na chvilku rozsvítilo a rozběhl se k oknu. Mělo ho to sakra napadnout dřív.

Black stále strnule stál namístě, zatímco Severus popadl kličku okna a roztřesenýma rukama s ní zalomcoval, dokud se neotočila a nepovedlo se mu zatuhlé okenice rozrazit ven. Po rozehřáté kůži ho pohladil studený podzimní vzduch a on ještě vystřelil z okna salvu rudých jisker, než se otočil s hůlkou napřaženou před sebe zpátky k Blackovi, z jehož obličeje zmizel i zbytek úšklebku a nahradil ho výraz plný nejistoty a zmatení. Sakra. Sakra. Sakra.

„Co se děje, Snape?“ dostal ze sebe nebelvír po chvilce, pohled cestující mezi Severusovým obličejem a rukou, ve které křečovitě svíral hůlku. Co se děje? Co se děje? Že by nebelvíra právě zklamaly i ty poslední dvě funkční mozkové buňky?

„Jiskřím, ty debile,“ vyštěkl na něj a sakra, netušil, že se Blackovy zorničky můžou ještě víc roztáhnout. Nebelvír zvedl ruku, udělal váhavý krok blíž a Snape po něm skoro mrsknul Sectumsempru, jak ho polil náhlý strach. Jen na poslední chvilku se zarazil, když Black zblednul, zvedl ruce a rychle odstoupil zpátky dozadu. Snapea napadlo, jak zoufale asi musí vypadat. Jak moc jde jeho panika cítit ve vzduchu kolem nich. Sakra. Black, ještě stále s očima vykulenýma, polknul a Severusovy oči sklouzly k jeho krku, kde se mu zhoupnul ohryzek.

„Doprdele,“ vypadlo z nebelvíra konečně a Severus nemohl, než se lehce hystericky nahlas uchechtnout.

„Tak hlavně tam ne, Blacku,“ vypadlo ze zmijozela než se stihl zastavit. Ruka s hůlkou se mu třásla čím dál víc a nějak se s ním ta koupelna začala motat. Bravo, Severusi, provokovat alfu, když na tebe jde horkost. Jak geniální nápad. Být tohle jeho otec, tak už dostal aspoň jednu páskem. Severus zatřepal hlavou. Ne. Ne. Ne. Opět se podíval na Blacka, jehož výraz Severuse čím dál tím víc mátl. Čekal hodně. Výsměch. Úšklebek. Poznámky. Ale ne, nebelvír místo toho vypadal, jako kdyby ho Severus praštil po hlavě trolím kyjem a jeho obvykle zdravě opálený obličej byl až smrtelně bledý.

„U Merlina. Sakra. Promiň. Já… omlouvám se,“ začal Black zděšeně mumlat a Severus naklonil hlavu na stranu. Ha, že by pana nebelvíra konečně dohnaly hodnoty jeho koleje? Je tohle lítost? Nebo jenom Blackovi došlo, v jak moc velký prdeli právě jsou.

„Trochu pozdě, Blacku,“ řekl vyčerpaně, když se přes něj přelila další vlna slabosti, a i když rukou pevně svíral rám okna, pomalu se svezl k zemi, kde se natiskl ke chladným kachličkám zdi na ním.

„Jak jsem měl vědět, že jsi omega?“ vyhrkl Black a málem se k němu opět vydal, než se zarazil s očima stále na Severusově hůlce.

„Právě, že neměl!“ vykřikl Severus. Zasraný alfy. Další vlna slabosti doprovázená nevolností ho donutila přitáhnout si nohy k tělu a zavřít oči, dokud mu za víčky netancovaly jiskřičky.

„Promiň, já… promiň. To byla debilní otázka,“ zamumlal Black a koupelnou se ozvalo žuchnutí. Severus si opřel bradu o kolena a pootevřel oči, jen aby viděl, že se nebelvír posadil na zem na opačné straně koupelny.

„Velký Sirius Black se omlouvá. To si zapíšu do deníčku,“ přisadil si zmijozel ještě, zoufale snažící se uklidnit své panikařící srdce. Tenhle stres jeho situaci rozhodně nepomáhal.

„Myslíš, že si těch jisker někdo všimnul, nebo vypustíme ještě jedny?“ zeptal se Black po chvíli a Severus znovu zavřel oči. Kdyby se mu jenom tak nemotala hlava.

„Nemám šajna, radši asi vypusť ještě jedny“ přiznal a posunul se po zemi kousek od okna. Black na něho chvilku jenom zíral, než pochopil, zvedl se a přišel k němu, aby vypustil další dávku jisker. Severus si všimnul, jak chvilku jen stál a soustředěně poslouchal, než přikývl a podíval se na Severuse a na zem na druhé straně okna. Severus si povzdechl a pokrčil rameny. V tuhle chvíli už to bylo stejně úplně jedno.

Nebelvír se teda posadil na zem pár metrů od něj. Z venku k nim doléhalo pípání vrabců a vzdálený šum hlasů studentů ze tříd s otevřenými okny. Black seděl s jednou nohou pokrčenou a opíral se zády o zeď. Jejich pohledy se střetly a na okamžik měl Severus pocit, že mu došel dech, než oba zamrkali a otočili se ke dveřím. Studený vánek z okna ho na rozehřáté kůži příjemně chladil a jeho srdce se konečně začalo pomalu uklidňovat. Celou dobu si byl až bolestivě vědom Blacka sedícího bez hnutí jen kousek od něj. Sedícího potichu, bledého, zbaveného své obvyklé okázalosti, se rty sevřenými a prsty zamotanými do hábitu. Ve vzduchu se k jeho lékořici a bergamotu pomalu přidala odpovídající vůně dubového dřeva a šajvěje.

Z ticha je vytrhl až hluk spěchajících kroků a hlasy za dveřmi. Pak začalo peklo.