Makronky s chutí skořice

Kapitola první aneb Jak to všechno začalo

Odbyla desátá hodina večer. Byla jsem rozvalená na gauči a koukala se na televizi. V ruce jsem měla ovladač a přepínala jeden program za druhým. Na jednom programu zrovna běžel pořad o pekařské soutěži Cukrový sen.

Vzpomněla jsem si na svůj sen otevřít si jednou vlastní kavárnu. Snila jsem o tom již od svých osmi let.

Když jsem byla malá, s babičkou jsem vždycky ráda pekla. V létě na chatě jsem sbírala borůvky a z nich jsme spolu pekly koláče. Při jednom takovém pečení jsem nadhodila, že bych si přála někdy v budoucnu otevřít vlastní kavárnu. Ačkoli jsem to nebrala nijak vážně, babička se toho chytla a vždycky mě v tom snu podporovala. S rostoucím věkem jsem si uvědomila, že bych si vlastně moc přála otevřít si vlastní kavárnu.

Bohužel jsem ale neměla dostatek peněz. Otevřít si vlastní kavárnu totiž rozhodně nebyl levný špás.

,,Vítězové vyhrajou pět set tisíc korun." vzdáleně jsem slyšela z televize. Pravdou ale je, že jsem se tak zasnila, že jsem okolní svět a zvuky moc nevnímala.

Navíc jsem už začínala být velmi unavená. A tak jsem vypnula televizi a šla spát.

♣

Druhý den ráno mě vzbudil zvuk domovního zvonku. Rychle jsem vstala z postele a, stále ještě v pyžamu, utíkala ke dveřím. Otevřela jsem je. Nejdřív jsem zaslechla větu: ,,Ahoj, má věrná kamarádko!" a pak ,,Ty jsi stále ještě v pyžamu?"

To byl můj kamarád Šimon. Znali jsme se už od střední školy. Měla jsem na něm ráda, že jsem se na něj mohla ve všem spolehnout. Byl to prostě kamarád do nepohody.

,,Ajeje, začínám se tě bát. Tenhle pozdrav nikdy nevěstí nic dobrého. A před chvílí jsem vstala, proto jsem v pyžamu."

Ještě jednou si s úšklebkem prohlédl mé pyžamo s vánočním motivem a dodal:

,,Ani ahoj neřekneš? To je to tak okatý?"

,,Mám ti připomínat, jak jsi mi jednou napsal s tímhle pozdravem zprávu a pak mě vytáhl na náměstí a shodil do fontány?"

,,Vždyť bylo vedro! Kdo by to neudělal pro svou věrnou kamarádku? Aspoň jsi se zchladila, určitě ti to přišlo vhod. Navíc to nám bylo sedmnáct, teď jsme dospělí."

,,Věkem ano, ale mentálně ses moc neposunul, promiň mi to, kamaráde."

Šimon se na mě podíval s přimhouřenýma očima a prohodil: ,,Nebudu si to brát osobně."

Pak pokračoval: ,,Ale teď je to opravdu neškodný. Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí." přísahal se dvěma zvednutými prsty.

,,Nevěřím, škodivče."

,,Nebudeš mokrá, slibuju."

,,To jako záruka nestačí. Ta tvá fantazie nezná žádné hranice." zašklebila jsem se.

On mi úsměv oplatil. ,,Teď jsi na to kápla." dodal.

Šimon stále ještě postával ve dveřích. Venku padal sníh a mrzlo tam. Proto jsem mu navrhla: ,,Nechceš jít dál?"

On mou nabídku přijal a vstoupil do domu. Sundal si zasněžený kabát a zul si boty. Sedli jsme si spolu na gauč. Rychle jsem ještě odběhla do kuchyně a z jedné zásuvky vytáhla slané brambůrky. Ze skříně jsem vyndala misku, roztrhla pytlík a brambůrky do ní nasypala. Odnesla jsem ji a dala na stůl před gauč.

Posadila jsem se a Šimon pokračoval: ,,Ale opravdu, tímhle nápadem tě úmyslně nijak neztrapním."

Zarazila jsem se. ,,Jak jako úmyslně? Jako že budu škemrat o další trapas dobrovolně?"

,,Kdepak," odvětil. ,,Přihlásil jsem nás do pekařské soutěže! Bude to vysílat televize."

Úplně mi spadla brada. Uprostřed sousta jsem přestala jíst a na chvíli v místnosti zaznělo hrobové ticho. Rychle jsem se však vzpamatovala a zareagovala: ,,Cože?!" vykřikla jsem. ,,Jako že my dva jdeme péct do nějaké soutěže v televizi? Jak se ta soutěž soutěž vlastně jmenuje?"

,,Cukrový sen." Najednou jsem si vybavila včerejší večer a vzpomněla si, jak v televizi běžel program, kde zrovna vysílali něco o nějaké pekařské soutěži.

,,Jsi se asi úplně pomátl, ne?!" zakřičela jsem. ,,Já se nechci ztrapnit před celým státem, ještě abys mi to mohl pak pořád pouštět a připomínat."

,,Ale to není vůbec špatný nápad, to s tím pouštěním." zavtipkoval.

,,Nedělej si z toho legraci." řekla jsem s úsměvem a mírně ho strčila do ramene.

Nyní už nahodil vážnější notu: ,,Oba rádi pečeme a ty jsi navíc ta nejlepší cukrářka v celým vesmíru, Vanes." Musela jsem se blaženě usmát, ale...

,,Jindy bych z tvého komplimentu byla nadšená a upekla ti děkovací dort. Jindy... Ale pekařská soutěž? To úplně mění mou situaci! Žádný děkovací dort nebude!"

,,Ani ždibíček?" poškádlil mě.

,,Ne! Ani to ne! Na žádnou soutěž nejdu, na to nemám nervy."

,,Ale no tak, takovou velkou věc bych nedělal bez rozmyslu."

,,Ne!" rázně jsem odmítla.

,,Odměna pro vítěze je pět set tisíc korun. Kdybychom vyhráli, tak za svou půlku by sis už mohla otevřít svou kavárnu. Rozmysli si to."