Hráč z obrazovky

25 - Finálové nájezdy

„Znáš ho?" zeptá se mě Jesper.

„Z Paříže, je to vedoucí Kanady," vysvětlím.

Pokýve hlavou a zmizí v kabině, kam se postupně uchylují další a další hráči. Trochu mě zarazí, že z kabiny Kanaďanů slyším větší ruch a hovor než z té švédské. Je známo, že Švédi nejsou moc hovorní, ale i přesto bych čekala, že se budou před zápasech aspoň trochu bavit mezi sebou.

Zápas se blíží svému zahájení a mě pohltí taková nervozita, že se skoro nemůžu pohnout. Tak moc si přeju, aby si Jesper pověsit na krk zlatou medaili, za své výkony by si to zasloužil. Jenže vidím na rozbruslení kanadské hráče, napadne mě, jestli to s tím sebevědomím trochu nepřehnal.

Minutu před zahájením zápasu se vedle mě postaví Simon. Kývneme na sebe, ale ani jeden nic neřekneme. Mě sžírá nervozita a jeho soustředění. Zápas začne.

První třetina ukáže, co jsou oba týmy zač. Kanada se snaží prorazit švédskou obranu, která stojí pevně, a pokud selže, jistí ji v brance Lundqvist. Ani jeden tým nedá gól, ale naplněná kolínská hala se baví výborným hokejem.

Ve druhé třetině napětí stoupá. Do útoku se pomalu začali dostávat i Švédi, kteří několikrát zatopili kanadskému brankáři. Několikrát se přistihnu, jak si nervozitou loupu kůžičku na nehtech.

Dvacet sekund do konce druhé třetiny se ve mně veškeré napětí uvolní. Střela Hedmana končí za zády Pickarda a střídačka je na nohou. Švédi na chvilku ztratí své kamenné tváře a dovolí si aspoň na malý okamžik se radovat.

„Tohle ale ještě není konec," zašeptá směrem ke mně náhle Simon.

Bohužel má pravdu. Na začátku třetí třetiny je stav vyrovnaný a má nálada je na bodu mrazu. Navíc to vypadá, že Kanadě ten gól vlil energii do žil, jelikož hrají snad nejlépe, co si za celé mistrovství pamatuju.

Jsem nervózní při každé střele, při každém buly, ale jako by tomu osud chtěl, budu muset tenhle stres podstupovat ještě nějaký ten čas. Po šedesáti minutách je stav 1:1 a bude se prodlužovat. Dalších dvacet minut.

Vytáhnu z kapsy telefon, kde uvidím zprávu od Pavla. Prý si mám užít zápas a přivézt domů zlato. Úplně jsem zapomněla, že medaili dostanou i členové týmu. Bylo by skvělé, kdybych si na krk mohla pověsit zlatou medaili, ale daleko radši bych viděla, kdyby ji měl na sobě Jesper.

Začne prodloužení a já mám pocit, že mi je každou minutou hůř a hůř. Takové nervy jsem neměla ani nepamatuju. Jenže ani tentokrát se mi nikterak neuleví. Prodloužení skončí a na řadu přicházejí nájezdy. A ty mohou být klidně nekonečné.

„Nervózní?" zeptá se Simon.

„Ani mi nemluv," odbydu ho.

Rolba odjede z ledu a do branek se postaví dva brankáři, kteří mají v nohách sto čtyřicet minut zápasu za posledních 24 hodin. Neskutečná porce a oni přesto vypadají odhodlaněji než kdy dřív.

Jako první jede Nylander, za Kanadu následně MacKinnon. Ani jeden nepromění, s jejich střelami si brankáři poradí betonem. Jako druhý za Švédy pojede-

Jesper.

Proboha.

Žaludek se mi zhoupne a pozoruju mladého Švéda, jak si bere puk na hokejku. Pohled upře na kanadského brankáře a jede. Do poslední chvíle nevím, co má v plánu, dokud rychlou střelou nepošle puk za záda Pickarda.

Nemůžu si pomoct a vykřiknu radostí. Jesper jede ke střídačce, chladně si plácne se spoluhráči a posadí se. Stejně jako já ví, že ještě není konec.

Jako další jede Point, ale ani on nezvládne Lundqvista překonat. Ze Švédů pokračuje Ekman-Larsson, který i trochu se štěstím navýší vedení na 2:0. Začíná se mi trochu lépe dýchat, a dýchá se mi ještě lépe, když si na Henrikovi vyláme zuby i O'Reilly.

„No tak, Landy," zašeptám si pro sebe, když k puku jede Landeskog.

Probíhá čtvrtá série nájezdů a my vedeme 2:0. Ano, my. Stačí, aby Gabriel proměnil nebo Lundqvist chytil následující nájezd. A budeme se muset spoléhat na to druhé, jelikož Landeskog přestřelil bránu Kanady tak, že to na tribunách zahučelo.

Sepnu ruce a upřu pohled na Henrika. Ten stojí nehnutě v bráně a pozoruje dalšího nájezdníka, Mitche Marnera. Kanadská hvězda si bere puk, udělá jeden oblouk, druhý, už se blíží bráně, vystřelí a...

Puk se vznáší vysoko nad bránu a dopadne za ní.

Lundqvist ho vyrazil.

Vyhráli jsme.

Hráči nevědí, co mají dřív dělat. Většina z nich po sobě skáče na střídačce, další se vydávají k Lundqvistovi, který v neskutečné euforii zvedá ruce k nebi. Jako první je u něj Nylander, který ho obřím skokem povalí na led a ostatní na ně naskakují, načež vytvoří obrovskou kupu těl.

Nemůžu tomu uvěřit. Budu mít na krku zlatou medaili. Jesper ji bude mít.

Ten se rozjede ke klubku hráčů o něco později, protože je v dlouhém objetí trenéra. Než se k němu dostanu, přeskočí bezmyšlenkovitě mantinel a jede slavit se zbytkem týmu. Tak strašně moc mu to přeju, že se jen opřu o mantinel a pozoruju ho, jak se objímá s každým z hráčů.

Po pár minutách, kdy hráči slaví, se na led dostanou i manželky a přítelkyně. Trochu závistně na ně koukám, jak slaví se svými protějšky a napadne mě, jestli by bylo nevhodné jít s nimi a využít toho k pogratulování Jesperovi. Přeci jen on si gratulace zaslouží nejvíc, proměnil nájezd, je nejproduktivnějším hráčem Švédů. Je prostě celý skvělý.

Seberu všechnu odvahu, přeskočím mantinel a vydám se za ním. Stojí sám u brány a zpocené vlasy mu padají do čela. Čím víc se k němu blížím, tím víc si uvědomuju, že co jsem před pár dny řekla Rutičovi, byla lež. Možná jsem si to nechtěla sama přiznat, ale s každým krokem, který k němu udělám, je víc a víc naléhavý a já ho potřebuju obejmout a zašeptat mu do ucha, že hrál úžasně. Chci cítit jeho vůni, jeho teplo, slyšet jeho smích.

Do háje, já ho fakt miluju.

Než k němu ale dojdu, předběhne mě nějaká blondýnka, která skočí Jesperovi do náruče a věnuje mu dlouhý polibek. Stojím tam jak opařená a sleduju dvojici, jak spolu nadšeně švitoří, zatímco mně se láme srdce na drobné kousky.

Má holku.

Jesper má holku.