13.kapitola

85 17 8
                                    

Theodore seděl u Děravého kotle a netrpělivě poťukával prsty o stůl, zatímco čekal na svého kamaráda. Harry mu dnes na obědě oznámil, že už nemůže déle čekat a příští měsíc požádá Ginny o ruku. Měl z nich radost. Sám si poslední dobou pohrával s myšlenkou, že by se Daphné zeptal, jestli si jej vezme. Jenže zároveň věděl, že jakkoliv moc to byla radostná zpráva, pro Harryho s Ginny to také byla i smutná zpráva. Oba chtěli mít Hermionu na svatbě a Theodore měl najednou pocit, že selhal. Sice toho nemohl udělat moc, když Hermiona nečarovala, ale i tak se v něm ten pocit selhání objevil. Věděl, že to jsou doznívající efekty výchovy jeho otce, který nikdy nezaváhl mu ukázat jakým zklamaním pro něj Theodore byl.

„Promiň, že jdu pozdě," omluvil se Blaise, když se přiřítl ke stolu. „Pracoval jsem na jednom z lektvarů a musel jsem to dodělat," vysvětlil, jakmile se posadil.

Hnědovlasý kouzelník přikývl, ale zůstal mlčet. Vlastně ani úplně nevěděl, proč sem dnes večer Blaise pozval. Jedna jeho malá část nejspíš doufala, že se stane zázrak a Blaise mu pomůže nalézt ztracenou nebelvírku.

„Co se stalo?" vyhrkl trochu ustaraně Blaise, když uviděl Theův výraz.

„Harry požádá Ginny o ruku," řekl jen a napil se ohnivé whiskey.

„A to je špatná zpráva z jakého důvodu?" nechápal. Byl jeho oznámením docela zaskočený. Očekával by, že se bude spíš radovat, ale on vypadal jako malé dítě, kterému vezmete hračku.

Theo frustrovaně vydechl. „Není to špatná zpráva, jde jen o Hermionu, o co jiného. Harry žádost o ruku odkládá už pár měsíců, protože stále doufal, že ji najdeme. Nechtějí mít svatbu bez ní, ale zároveň nechtějí čekat věčně," vysvětlil.

Blaise mávl na číšnici, aby si u ní taktéž mohl objednat ohnivou whiskey a rovnou dvojitou. I když k tomuto rozhovoru by nejspíš potřebovali celou lahev.

„Zkoušel jsi ji vůbec hledat?" zeptal se, když Blaise dostal svou skleničku zlatavé tekutiny.

„Ne," odpověděl upřímně.

„Já ti doopravdy nerozumím, Blaisi! To jsi vážně jen tak přijal fakt, že se ztratila?!" řekl nepříjemným hlasem.

„Nezkoušel jsem ji hledat, protože jsem ji zcela náhodně našel dřív, než jsem mohl přijít s nějakým plánem!" odsekl taktéž Blaise, což jeho kamaráda umlčelo.

Theodore na něj v tichosti hleděl. Blaise viděl, jak mu v hlavě šrotují kolečka z toho, jak přemýšlel o tom, co mu právě řekl. Pak párkát zamrkal a znovu se napil whiskey.

„Kdy jsi našel?" chtěl vědět.

Snědý kouzelník ztěžka polkl. „V lednu," vydechl tiše.

„V lednu?! Ty víš, kde se nachazí už deset měsíců a nic jsi neřekl?!" vykřikl, což u něj bylo neobvyklé, neboť on vždy ke všemu přistupoval s ledovým klidem. Blaise měl dokonce pocit, že každou chvíli přeskočí stůl a zaútočí na něj.

„Mám k tomu dobrý -"

„U Merlina!" skočil mu do řeči Theodore a Blaise z jeho výrazu mohl zcela stoprocentně určit, že mu to všechno zapadlo do sebe. „To proto jezdíš do Cambridge. Je tam Hermiona. A proto ji nemůžu vystopovat."

Blaise opatrně přikývl. „Poslouchej mě. Našel jsem ji tam čirou náhodou, a i když jsem ti to chtěl říct, nemohl jsem. Něco se s ní stalo. Potřeboval jsem zjistit co, a pokud jsem k tomu měl dostat šanci, nemohl jsem hned všem prozradit místo, kde se právě nachází."

„Co se s ní stalo?" vydechl s malým náznakem starostí. Vztek jšetě zcela nezmizel, a tak se snažil si připomínat, že Blaise měl vždycky ke všemu dobrý důvod. Nedělal věci jen tak z plezíru.

„To se mi bohužel zjistit nepodařilo. Ale už je více sama sebou, sice se nemohu zbavit pocitu, že je stále něco špatně, ale víc se teď směje a vypadá to, že si svůj život víc užívá," odpověděl s menší vráskou na čele. Neměl rád, když musel přiznat, že něco neví.

„Mluví s tebou někdy o minulosti?"

„Vůbec. Možná něco prohodila dvakrát či třikrát, ale to je vše. Je odhodlaná nechat kouzelnický svět za sebou. Kdybys ji na začátku roku viděl... Neustále mi vrtá hlavou, co se v dodatkovém ročníku stalo. Žije v domnění, že ji její přátelé nechtějí vidět," dodal těch pár informací, které měl.

Tentokrát to byl Theo komu se na čele objevila vráska. „Proč by si něco takového myslela?"

„Nemám nejmenší ponětí. Jak jsem řekl, o minulosti nemluví. Říkal jsem si, že možná na Vánoce by mohla být připravená navštívit Londýn..."

„To je moc za dlouho," protestoval Theo. „Harry požádá Ginny příští měsíc. Jsem si jistý, že pak bude následovat velká oslava u Weasleyů doma. Myslíš, že bys ji tam dostal?"

„Možná kdybych ji oklamal, ale je to dobrý nápad? Přál bych si, aby znovu viděla přátele a pochopila, že jim na ní stále záleží, jenže přivést ji do domu plného lidí, které víc jak tři roky neviděla?" zpochybňoval jeho návrh. Navíc si byl jistý, že i kdyby to dopadlo dobře, dostal by se na její špatnou stranu, a to on nechtěl. Líbilo se mu, když spolu vycházeli.

„Léčba šokem?"

„Slibuji ti, že to promyslím a uvidím, co se dá dělat, ale musíš mi slíbit, že si to ještě necháš pro sebe," naléhal na svého kamaráda, protože by byl nerad, kdyby to šel Potterovi hned vyžvanit.

„Udělám, co bude v mých silách, ale pojďme se domluvit na nejzazším termínu. Do Vánoc se to musí dozvědět," trval alespoň na tomhle. Mohl to ještě chvíli před Harrym tajit, ale opravdu jen chvíli. Nepřál si, aby se trápil déle, než to bylo nutné. Ne po všech těch měsících, které strávil hledáním své nejlepší kamarádky.

„Počítám s tím," přikývl Blaise a dopil svou whiskey. „Vzal jsi to docela dobře."

Theo si povzdechl. „Nebudu lhát dost mě tvé prohlášení šokovalo, ale na druhou stranu někde v hloubi duše jsem alespoň trochu věřil, že budeš můj malý zázrak. Víš, jak nerad v něčem selhávám," přiznal neochotně.

„Myslím si, že jsme měli celkem štěstí, protože kdyby si tam matka neschovávala své poklady, pravděpodobně bych do Cambridge vůbec nevstoupil."

„Třeba to tak mělo být," řekl Theo, i když nebyl zrovna člověkem, který by věřil na osud. „Když už mluvíš o Jacqueline, mohl bys jí tohle vrátit?" zeptal se a podal mu malou krabičku, kterou vytáhl ze své brašny.

„Samozřejmě, další artefakt?"

„Dovezla ho z Indie, ale bohužel jsem nenašel nic, co by jí mohlo pomoc. Je mi to líto, Blaisi," sdělil mu tiše.

„Člověk by si myslel, že si na to zklamání po všech těch letech zvykne, ale je to spíš horší a horší. No nic, děkuji ti za to, co pro ni děláš, a taky za to, že si necháš Hermioninu lokaci zatím pro sebe. Budeme v kontaktu," rozloučil se s ním a zanechal jej u stolu opět samotného.

Musel matce doručit špatnou zprávu o dalším selhání, a musel vymyslet, co bude dál s Hermionou. Vánoce byly blíž, než by se mu líbilo, a on se musel připravit na to, co nastane. Rozhodně za ní nehodlal přestat jezdit. Slíbil jí to, a svůj slib hodlá dodržet. Jenže taky věděl, že si ji nemůže nechat jen pro sebe. Viděl, jak moc Harryho její zmizení sebralo, a jak moc se snažil ji najít. Nebylo správné, aby mu neřekl pravdu. Ale jak to měl udělat?

NepentheWhere stories live. Discover now