Nepenthe

6.kapitola

Od uzvaření jejich dohody se Blaise ukázal každý víkend bez výjimky. Ta nastala až druhý květnový víkend. Týden předtím jí oznámil, že bohužel nedorazí, protože mu na ten datum přiřadili přenášedlo do Egypta, kam potřeboval kvůli svým lektvarům, kterým se alespoň z části začal konečně věnovat.

Hermioně to nevadilo. Byla ráda, že se věnuje svému snu. Přesně to po něm chtěla. Byl to její záměr, a rozhodně s tím neměla problém a už vůbec to neovlivnilo její náladu. Až na to, že když včera Emily oznámila, že ji tu o víkendu nebude potřebovat, takže se může doma v klidu učit na zkoušky, malinko na ni vyjela, když se Emily vyptávala na Blaisee a proč se o víkendu neukáže. Hned se jí samozřejmě omluvila a Emily nad tím jen mávla rukou na znamení, že se nic nestalo, ale i tak se Hermiona cítila příšerně. Tohle bylo to, čeho se bála. Snažila se tomu ubránit, ale bylo jasné, že jakmile s Blaisem stráví opět nějaký čas, bude pak pro ni mnohem těžší si zvyknout na jeho nepřítomnost.

Někdy si říkala, jestli by nebylo lepší, kdyby do Bradavic nikdy nenastoupila. Nebo kdyby alespoň nebyla taková šprtka a Křiklan by si ji nevybral do svého klubu. Nebo by možná stačilo, kdyby si jí ten večer Blaise nevšímal a nechal Cormaca, ať ji otravuje. A vůbec nejlepší by bylo, kdyby se na chvíli vrátila do kouzelnického Londýna a našla někoho, kdo by jí vymazal paměť. Jenže, kdo by to udělal? Ron pravděpodobně chtěl, aby trpěla, a i když netušila, jak moc ji ostatní nenávidí, nehodlala se za nimi vracet, aby to zjistila. Možná, že kdyby našla Lenku, tak by jí mohla vyjít vstříc. Problém byl, že i přes fakt, že na to všechno chtěla zapomenout, nedokázala si představit, že by ty vzpomínky doopravdy neměla. Nejspíš sama sebe ráda mučila.

Nejhorším na tom ovšem bylo, že ani nevěděla, proč. Jistě, dokázala uznat, že byl Blaise přitažilvý, koneckonců nebyla slepá. A ano, čím více času s ním strávila, tím víc její city k Ronovi slábly. Mohla přiznat i to, že k Blaisovi jisté sympatie přechovávala a dokázala si představit, že by jej mohla dokonce milovat. Ale to se týkalo budoucnosti a ne přítomnosti, nebo snad minulosti. To, co k němu cítila, nebyla láska. Zatím ne. Jen na něm bylo něco, co ji k němu táhlo, i když se tomu snažila sebevíc zabránit. Nemohla si totiž dovolit, aby to něco přerostlo v opravdovou lásku. Ne tehdy, a rozhodně ne teď.

S povzdechnutím se podívala z okna ven. Dnes bylo obzvláště děštivo a spousta lidí si zřejmě užívala teplo a sucho svých domovů, protože venku nebyla ani noha a v kavárně měla obsazené pouze dva stoly. A jelikož všichni její hosté byli obslouženi, mohla si dovolit se na malou chvíli ponořit do vzpomínek. Konkrétně do těch, kdy si poprvé uvědomila, že pro ni Blaise není jen narcistický zmijozel se kterým se vzájemě doučují.

Hermiona seděla v knihovně a v tichosti si četla Pýchu a předsudek. V jejich společenské místnosti bylo poněkud hlučno, jak si všichni vyprávěli zážitky z Vánoc, a vzhledem k tomu, že poslední dny prázdnin strávila v Doupěti, potřebovala chvíli klidu. Ten jí ovšem nevydržel tak dlouho, jak by si přála, neboť po pár přečtených stránkách si náhle k jejímu stolu někdo přisedl.

Odmítala zvednout hlavu od své knihy, a tak si dál četla. Předpokládala, že ten někdo na ni brzy začne mluvit, jenže se tak nestalo, a tak s povzdechnutím zavřela knihu a podívala se, kdo si dovolil ji vyrušit ze čtení.

„Máme domluvené doučování?" zeptala se s menším zamračením, když u svého stolu našla sedět Blaisee.

Zmijozel zavrtěl hlavou. „O Vánocích jsem byl ve Francii a měl jsem čas se trochu víc seznámit s televizorem. Nejdřív jsem moc nechápal, co je na tom, ale pak mě to úplně pohltilo. Je to geniální věcička," vychrlil na ni s neobvyklým nadšením a úžasem.

Hermiona se kousla do rtu, aby zabránila úsměvu. „Víš, nemusíš u toho znít tak překvapeně. V jednom kuse narážíš na to, jak jsou mudlové méněcenní, ale měl bys si uvědomit, že všechno, co vynalezli, tak učinili úplně sami. Neměli kouzla, která by jim v tom pomohla," poukázala na fakt, i když věděla, že je to zbytečné a Blaise jen tak svůj názor nezmění.

„Co to čteš?" změnil velmi okatě téma konverzace.

„To by tě nezajímalo, je to jen román od mudlovské spisovatelky."

„Pár knih už jsem od mudlovských spisovatelů četl," přiznal ledabyle.

Nebelvírka přikývla, aby mu dala najevo, že to bere na vědomí. „Víš, že mi tohle vlastně trochu připomíná vaši kolej? No vážně, jmenuje se to Pýcha a předsudek. To vy ve zmijozelu jste, ne? Pyšní a plní předsudků."

„Netvař se, že nejste úplně stejní," odfrkl si.

„Dobrá, na tom možná malinko pravdy bude," povzechla poraženě. „Ale co ten úvod? Poslouchej - světem panuje skálopevné přesvědčení, že svobodný muž, který má slušné jmění, se neobejde bez ženušky. To vás vystihuje, nemýlím-li se."

„Hm, nejspíš máš pravdu. Možná si to přečtu, abych měl jistotu, že se mě tu nesnažíš obelstít," řekla a vstal. „Tak v pondělí na doučování, Grangerová," rozloučil se s ní, načež se rozešel pryč dřív, než mohla něco říct.

Ke čtení už se nevrátila, protože musela přemýšlet o tom, co se to vlastně odehrálo. Vedli spolu docela přijatelou konverzaci, která nesouvisela s učením. Vyhledal ji jen kvůli tomu, aby jí mohl sdělit své nadšení z televize. Netušila, co se stalo. Nejspíš zamrzlo peklo, ale lhala by, kdyby řekla, že se jí tato Blaisova stránka nelíbila.

•••

„Blaisi! To je dost, že tě vidím," zavolal na něj někdo, když se odešel z oddílu Mezinárodních cest.

„Theodore, zrovna jsem se vrátil z Egypta," oznámil svému kamarádovi a potřásl si s ním rukou.

„Hodně zas cestuješ, viď?"

„Dalo by se to tak říct," odpověděl nejasně, což u něj nebylo nic neobvyklého, ale i tak si jej Theo přeměřil podivným pohledem. Blaise byl rád, že ho viděl, ale dalo by se říct, že se mu svým způsobem celou tu dobu vyhýbal.

„Myslel jsem si, že jsi na cestě po Evropě, když jsem tě skoro půl roku neviděl, tak jsem navštívil vaše rodinné sídlo, kde mi tvá matka sdělila, že velmi často navštěvuješ Cambridge," řekl bez okolků, jak už u něj bylo zvykem.

Blaise ztěžka polkl. „Je to snad trestné?"

Brunet zakroutil hlavou. „Samozřejmě, že není, ale musíš uznat, že je to docela neobvyklé místo na výlety. Zvlášť pro někoho jako jsi ty."

„Pro někoho jako jsem já? Co tím myslíš?" ohradil se Blaise.

„Víš moc dobře, co tím myslím. No tak, to mi chceš vážne tvrdit, že najednou rád žiješ jako mudla? Zrovna ty?! Jen by mě zajímal důvod tvých cest. Nebo si mám taky udělat výlet a zjistit to po svém?"

„Ne!" vyhrkl okamžitě, čímž Theodorovo podezření pouze zvětšil. „Poslyš, přísahám, že tam nedělám nic špatného. Nemůžu ti to říct, ještě ne. Musíš mi dát víc času. A ano řekl jsem musíš, protože v tom nemáš na výběr. Nezapomeň, že se ti vůbec nemusím svěřovat s tím, co dělám."

Theodore na něj chvíli jen tiše hleděl, než přikývl. „Jistě, že se mi nemusíš svěřovat, ale také se nemůžeš divit mé zvědavosti."

„Nedivím, ale zkus mi věřit. Copak jsem někdy udělal něco, abys mi věřit nemohl?"

„Pár hloupých věcí by mě napadlo, ale ne nic kvůli čemu bych ti věřit nemohl. Spíš právě naopak," přiznal Theodore. Blaisee měl ze svých spolužáků vždycky nejradši, protože si mohl na sto procent být jistý, že se nepřidá na Voldemortovu stranu.

„V Cambridgi jsem o víkendech, tak se někdy v týdnu můžeme sejít na máslový ležák. Klidně můžeme pozvat i ostatní, od války jsem nebyl skoro s nikým v kontaktu."

„Promyslím to. A jen tak mimochodem, Hermionu jsme stále nenašli."

Blaise přikývl. „Děkuji za informaci, teď už musím jít. Pošli mi sovu ohledně toho srazu."