Nepenthe

11.kapitola

„Kolikrát ti mám říct, že to nestojí za zmínku?" zamumlala po chvíli a nepatrně se odtáhla, aby mu naznačila, že už bylo objímání dost.

Blaise ji pustil a rychle ustoupil o krok zpět. „Možná mě budeš muset umlčet tím dortem," ušklíbl se.

„To se dá zařídit," zasmála se, načež vzala do ruky nůž a začala jím krájet dort. „Ale už o tom vážně nemluv. Mám radost, že ty máš radost."

Hermiona rychle pochopila, že ke štěstí jí stačí, když je šťastný on. Nemohla to vysvětlit, ale bylo to tak. A když viděla, jak potěšený byl tímto malým překvapením, po celém těle se jí rozlila vlna příjemného tepla.

„A největší radost mám, že teď budeme měsíc a pár dní stejně staří," uchechtla se, zatímco mu podala jeho kousek dortu.

„Ach, málem bych zapomněl, že jsi stará žena," dobíral si.

„No dovol! Nejsem stará, je mi dvacet dva jako tobě," bránila se Hermiona.

„Zatím," řekl s úšklebkem a pustil se do dortu.

Hnědolváska mu začala vyprávět, co zažila v týdnu s jedním zákazníkem a Blaise ji pečlivě poslouchal. A taky si neodpustil si ji pořádně prohlédnout. Dalo by se říct, že poslední dobou téměř zářila, přesně tak, jak si ji pamatoval z jejich školních let. Jenže ten nepříjemný pocit, že jí stále něco chybí, tu pořád byl. Ale ani po víc jak půl roce, který spolu strávili, nedokázal říct, co by to mělo být.

•••

Ke konci srpna si Blaise dovolil zhodnotit uplynulých osm měsíců, a došel k závěru, že zatím tento rok nebyl vůbec k zahození. Konečně se po válce vrátil domů, znovu se viděl s kamarády, pomalu ale jistě pracoval na svých plánech do budoucna, a Hermiona i přes své původní tvrzení, že se po válce změnila, a že s ní jen mrhá čas, se začala víc a víc podobat té otravné nebelvírce, která ho nějakým podivným způsobem v šestém ročníku zaujala.

Byl už dost starý na to, aby věděl, že když se něco delší dobu daří, zákonitě se to musí dřív, či později pokazit. Jenže on toho měl v poslední době tolik k přemýšlení, až zapomněl na svou matku. Ne na ni konkrétně, spíš na to čím se musela celý svůj život procházet. Zapomněl na to, že když z kouzelnického světa zmizela temnota, kterou s sebou Voldemort přinesl, neznamenalo to, že zmizela i temnota z matčina život.

„Potkal jsem právě manžela číslo děvět?" zeptal se místo pozdravu, když se k ní připojil v jednom ze salónků.

Matka mu věnovala úzkostlivý pohled, čímž mu vlastně odpověděla. Vracel se z obchodní schůzky, a protože bylo krásné počasí, rozhodl se jít domů pěšky. To zapříčinilo to, že před branou jejich pozemku našel neznámého kouzelníka.

„Nevypadal jako místní," podotkl, když jeho matka zůstala mlčet.

„Potkala jsem ho na své předchozí cestě. Sotva jsme se pozdravili," vysvětlila s menším povzdechem. „S každým dalším se to zhoršuje. Za chvíli už nejspíš nebudu moci ani opustit tento dům," dodala ztrápeně, což se jí nepodobalo.

„Vyřešíme to," snažil se ji uklidnit Blaise.

„Už jsme prohledali snad celý svět," znovu si povzdechla Jacqueline.

„To není pravda," namítl, přičemž jeho myšlenky zabloudili k tomu, jestli by neměl místo návštěv Cambridge znovu vycestovat do světa, aby se pokusil pomoci své matce.

Jacqueline mlčela. Zezačátku se snažila před svým synem vypadat silně, ale s každým dalším manželem jí ubývaly síly. Nedokázala předstírat, že ji smrt nevinných lidí neovlivňuje. Bylo to snad těžší než ztráta jejího prvního muže, Blaisova otce. Antonio Zabini byl jediný muž, kterého za celý svůj život milovala. Bohužel nebyla jediná, a když si Antonio vybral ji místo její sestřenice Monique, druhá čarodějka se jí náležitě pomstila. Kvůli Monique teď každé její manželství končí úmrtím jejího manžela.

„Nejspíš někam odcestuji. Podívám se po dalších artefaktech, a třeba když už mě Diego neuvidí, mohl by z toho ještě vyváznout," řekla, i když věděla, že na to už bylo nejspíš pozdě.

„Mám se k tobě připojit?" nabídl se Blaise.

„Nesmysl. Máš svůj život, na který se musíš soustředit. Něco mi říká, že v Cambridgi ještě nemáš hotovo," odmítla jej. Blaise se jí stále nesvěřil s důvodem jeho náštěv malého městečka, ale ona nebyla včerejší. Moc dobře si uvědomovala změnu, kterou procházel. Čím dál tím víc se podobal svému otci, a i když z toho měla z části Jacqueline radost, jedna její malinkatá část se přece jen obávala, co by to mohlo znamenat. Byla by nesmírně nerada, kdyby Blaise musel pohřbívat své manželky, jako ona musela pohřbívat své muže.