Nepenthe

9.kapitola

Blaise čekal na recepci hotelu Shangri-La Paris, kde Hermioně zařídil ten nejlepší pokoj, který zde byl, a samozřejmě zahrnoval i výhled na Eiffelovu věž. Do Paříže dorazili včera kolem oběda. Blaise Hermioně oznámil, že pro ni má zamluvený pokoj, neboť si myslel, že by jí asi nebylo příjemné bydlet u něj doma. Takže po příjezdu vyrazili na hotel, kde se ubytovala, a pak je čekala prohlídka Zabini Manoru, která jim zabrala celé odpoledne.

„Dobré ráno, jak jsi se vyspala?" přivítal ji s úsměvem, když se k němu připojila na recepci.

„Moc dobře, jsem až překvapená, že jsem se v noci nebudila v mukách nad představami kolik jsi za ten pokoj zaplatil. Je mi jasné, že i kdybych ti do konce života nechávala kávu u mě v kavárně zadarmo, tak ani tak bych ti to nesplatila," povzdechla si lehce utrápeně. Připadala si tu jako v pohádce a cítila se jako podvodnice. Nechápala, že s tím nakonec souhlasila, ale zato věděla, že svého rozhodnutí bude dříve, či později litovat.

„Jsem rád, že jsi z toho neměla noční můry. Abych tě uklidnil, nic jsem nezaplatil. Hotel patří matce. Pozůstalost po muži číslo čtyři," snažil se ji uklidnit, protože měla svým způsobem pravdu. Ubytování zde nebylo nic levného, a i když by si to Blaise mohl bez problémů dovolit i zaplatit, nestěžoval si, že mohl hotelové služby využívat zadarmo.

„Existuje vůbec nějaké město, kde tvá rodina nemá majetky?" zeptala malinko překvapeně. Jistě, Blaisova matka odsud pocházela, ale myslela si, že tu mají jen Manor, takže jí tahle novinka zaskočila. I když se po jeho sdělení cítila nepatrně lépe.

„Něco by se určitě našlo," zasmál se Blaise. „A teď pojďme, máme toho hodně v plánu," pobídl ji. Souhlasila totiž, že pojede jen na víkend, aby mu nebrala jeho čas, který má určený pro plánování své firmy. Blaise se s ní nehádal, protože si teprve nedávno uvědomil, proč na tom tolik trvala. Nebylo to jen kvůli tomu, aby si splnil svůj sen. Došlo mu, že to bylo i kvůli tomu, aby od něj měla určitý odstup. Jako kdyby očekávala, že od ní jednoho dne odejde a už se nevrátí. Donutilo ho to znovu přemýšlet o tom, co se před lety stalo. Jedna jeho část věděla, že na tom nezáleží. Jenže ta druhá chtěla znát pravdu víc, než kdy jindy.

„A co by to mělo být?" vyzvídala, když vyšli z hotelu.

„Prvně snídaně na Champs-Élysées, načež se procházkou vydáme do Louvre, kde jsem nám zvládl obstarat jedny z posledních vstupenek. A až budeme kulturně vyštavěni, dáme si oběd, po kterém se zajdeme podívat na Notre Dame a Panthéon. Pak to vezmeme přes Invalidovnu zpět na hotel, kde se budeš moci trochu osvěžit, než se vydáme k bazilice Sacré-Cœur na západ slunce a pak si dáme večeři na lodi při noční projížďce po Seině," seznámil ji s jejich dnešním programem.

Hermiona se nestačila divit. Všechno to znělo skvěle, ačkoliv musela uznat, že ty poslední dvě aktivity se jí zdály poněkud romantické, což bylo to, čeho se tolik obávala. Koneckonců, se o Paříži neříkalo, že je město zamilovaných pro nic za nic. Pravda byla taková, že tu bylo příliš jednoduché na všechno zapomenout a soustředit se jen na Blaise. Jenže o to horší pak byla srážka s realitou.

Pevně jej chytla za paži, aby se udržela na nohou. Při pomyšlení, že se nakonec přece jen neubránila citům k bývalému zmijozelovi, a že to on nikdy nebude cítit stejně, a že ji pravděpodobně opustí, až zjistí, jaká byla podvodnice, se jí udělalo velmi mdlo.

Blaise na ni pohlédl, když ucítil, jak sevřela jeho paži. „Co se stalo?" vyhrkl, když si všiml, jak byla najednou bledá. Opatrně ji chytil kolem pasu, aby jí pomohl stát, neboť se zdálo, že by mohla každou chvíli omdlít. „Zvládneš dojít zpět do hotelu?"