Nauč mě milovat ✔ | ʰᵖ ᵃᵈᵛᵉⁿᵗ

16. Kostlivec ve skříni

Nejsem žádná léčitelka, nemám ani žádné základy první pomoci, což, jak jsem si po dnešním nešťastném incidentu uvědomila, bych asi mít měla, když trávím v kuchyni většinu svého dne. První věc, kterou jsem dokázala vnímat, když jsem zjistila, že si Astoria popálila ruku, protože si myslela, že ten vyndaný plech je už dávno vychladlý, byla panika. Zprvu jsem nedokázala vůbec fungovat, můj mozek byl absolutně vypnutý a teprve po několika vteřinách mi znovu naskočil a mě napadlo, že první věc, kterou bychom asi měly udělat, je dát ji pod studenou vodu. Astorii v očích štípaly slzy, ale statečně nevydala ani hlásku, zatímco si držela popálenou dlaň pod proudem studené vody. Jakmile mi sdělila, že už bolest pomalu ustupuje, raději jsem se s ní pro jistotu přemístila ke svatému Mungovi. Možná to nebylo nic vážného, ale já jsem nechtěla nic riskovat. Jestli se na mě budou dívat jako na blázna, je mi to jedno. Hlavně aby byla Astoria v pořádku.

„Dobrý?" ujišťovala jsem se zase. Stejná otázka totiž padla asi před dvěma minutami, před pěti, před deseti... Divila jsem se, že na mě Astoria ještě nezařvala, ať už prostě zavřu klapačku.

Pousmála se. Oči měla ještě trochu skleněné, ale statečně upírala zrak před sebe a držela si poraněnou ruku, zatímco jsme čekaly na příchod nějakého léčitele. „Jasně. Děkuju."

„Tady, pane Malfoyi, kdybyste byl tak laskav a slečnu Greengrassovou prohlédl... slečna Abbottová na tom trvá," dolehl k nám poněkud otrávený hlas čarohostesky, která k nám přiváděla Draca Malfoye v citronově zeleném hábitu.

„Samozřejmě," souhlasil Draco klidně a zalétl k nám pohledem. Koutky mu lehce škubly, jakoby v náznaku úsměvu, pozdravil nás a požádal Astorii, aby ho následovala. Vydala se za ním do nedalekých dveří, za kterými pak oba zmizeli, a já jsem osaměla. Nejistě jsem podupávala nohama, prsty jsem bubnovala do stehen a upírala pohled na velké hodiny. Nemohla jsem si nevšimnout, jak po mě čarohosteska hází jeden nerudný pohled za druhým, protože jsem ji a Malfoye zjevně připravila o drahocenný čas.

„Hannah?"

Překvapeně jsem se ohlédla. Nedaleko ode mě stál uprostřed chodby Neville Longbottom, který byl zjevně na odchodu. Nejspíše byl navštívit své rodiče. Zvedla jsem se a vydala jsem se k němu. Byla jsem ráda, že ho vidím, a také aspoň zkrátím to nekonečné čekání na Astorii. „Ahoj, Neville. Byl jsi za rodiči?" zeptala jsem se ho přímo, protože, byť to pro něj bylo stále citlivé téma, o tom dokázal mluvit otevřeněji, a mezi přáteli, kteří věděli, jak nešťastný osud jeho rodiče potkal, mu to tolik nevadilo.

Všimla jsem si, jak mezi prsty sevřel žlutý obal od bonbonu. Pousmála jsem se. „Ano, teď, když jsem konečně zpátky, nám to musím trochu vynahradit. Chyběli mi. Hlavně máma," svěřil se mi. Přikývla jsem. Dokázala jsem se do něj vcítit, aspoň trochu, přece jenom jsem taky přišla o svou mámu. Jenže pro Nevilla to bylo možná ještě horší. Jeho rodiče sice byli naživu, neměli ale tušení o tom, že je jejich syn. Nepoznávali ho. Po dlouhém mučení Smrtijedy zešíleli a byli neuvěřitelně křehcí a... prázdní. Já jsem měla to štěstí, že jsem se svou mámou prožila krásných sedmnáct let. „Ty bonbony od vás jí moc chutnaly. Brzy se zase zastavím, abych nějaké nakoupil do zásoby. Nejraději by je spořádala na posezení."

Odlehčeně jsem se zasmála. „Tak jo, budu s tím počítat a udělám ti speciální cenu."

Usmál se. „Díky, Hannah. A ještě ti dlužím nějaké to setkání, viď? Tak to rovnou spojíme - nakoupím u vás a taky spolu posedíme, abychom si společně popovídali. Stihneš to ještě před Vánoci, nebo toho máte teď moc?"

„Myslím, že se ti přizpůsobím. Přijď, jak se ti to bude hodit. Ráda si na tebe udělám čas," pověděla jsem mu.

„Tak jo. Už budu muset jít, ale rád jsem tě viděl. Na to setkání se moc těším," řekl upřímně a pak jsme se na rozloučenou objali. Zamávala jsem se mu a otočila jsem se právě včas, abych zjistila, že ke mně přichází Astoria a dívá se za Nevillem se zvláštním pohledem ve tváři.