Nauč mě milovat ✔ | ʰᵖ ᵃᵈᵛᵉⁿᵗ

4. Jak se z nás staly parťačky

Myslela jsem si, že budu tak nesvá z Astoriiny přítomnosti ve vedlejší místnosti a budu mít tolik věcí k přemýšlení, že snad ani neusnu, ale naštěstí se mi podařilo zabrat chvíli poté, co jsem se hlavou dotkla polštáře. Jako každý den jsem měla nastavený budík na půl pátou ranní. Za tu dobu, co jsem začala naplno a aktivně působit v naší cukrárně, jsem byla na brzké vstávání natolik zvyklá, že se moje tělo v danou dobu budilo naprosto automaticky. Probrala jsem se dřív, než budík stihl zazvonit. Nerada bych vzbudila Astorii. Po tak emočním vypětí se potřebovala pořádně prospat.

Tiše jsem se vyhrabala z postele, převlékla jsem se a odebrala se po špičkách do koupelny, kde jsem se učesala a vyčistila si zuby. Když mi padl zrak na Astoriiny špinavé svatební šaty, žaludek se mi podivně zkroutil. Přestože byly jinak nádherné, musela jsem od nich z neznámých důvodů odtrhnout pohled. Poté jsem se chystala přejít do kuchyně, kde jsem si chtěla vzít s sebou dolů jen něco malého k snědku, a doufala jsem, že Astorii neprobudím - jaké ale na mě čekalo překvapení, když jsem zjistila, že je tmavovláska vzhůru, sedí na pohovce a zuřivě cosi škrábe na pergamen.

Zarazila jsem se na místě a jen jsem na ni zírala. Co proboha dělala takhle brzy ráno vzhůru? Nemohla spát? Nejspíš na sobě vycítila můj pohled, poněvadž si netrpělivě odhrnula pramen vlasů z čela a ohlédla se. Obě jsme vypadaly stejně vyjukaně, že tu druhou už vidíme vzhůru.

Jako první se slova zmocnila Astoria. „Promiň," vyhrkla roztržitě, „vzbudila jsem tě? Jestli ano, tak to se omlouvám -"

„Ne, ne," stihla jsem ji zarazit dřív, než se mi stačila stokrát omluvit, „to bych se spíš měla ptát já tebe. Já jsem na takhle brzké vstávání zvyklá, musím odcházet do práce, abych mohla všechno pomalu připravit," vysvětlovala jsem jí trpělivě. Oproti našim včerejším rozhovorům jsem se konečně cítila o něco klidněji. Nevím, čím to bylo, zda už jsem si zvykla na její nečekanou přítomnost. Nebo jsem se možná tak ještě úplně neprobrala. Asi bych se měla štípnout, protože co když se mi včerejší celý den jenom zdál, a ten sen ještě pokračuje?

Kulila na mě oči. „To vstáváš každý den v půl páté? Abys odešla do práce? To jsi na všechno sama?" ptala se mě nevěřícně a já jsem přikývla. Ucítila jsem, jak se mi zkroutil žaludek, avšak z hladu to nebylo. Myslela jsem na plakát vylepený ve výloze, který hlásal, že sháním pomocnou sílu. Vylepila jsem jej tam už před několika dny, avšak stále se nikdo neozval. Věděla jsem, že je ještě poměrně brzy. A vlastně jsem si nebyla jistá, zda jsem ráda za to, že se dosud nikdo neozval - patrná část mne si nepřála, aby v naší rodinné cukrárně pracoval někdo cizí - babička měla po svém boku vždycky dědu, později mámu, nakonec i mě. Jenže já jsem tady nikoho už neměla. A pomocnou ruku jsem k sobě opravdu potřebovala, jinak se z toho brzy zblázním.

„Proč ještě nespíš?" zeptala jsem se tentokrát já a donutila jsem se opustit nepříjemné myšlenky.

Povzdechla si a rukou nepřítomně uhladila pergamen. Všimla jsem si, že kolem ní leželo listů už několik - a všechny byly poházené kolem ní a zmuchlané do kuličky. „Snažím se... utřídit si myšlenky. A taky... asi bych měla napsat rodičům, kde jsem, že jsem v pořádku. Možná o mě mají strach," hlesla. Znělo to trošku jako zbožné přání. Jako kdyby doufala, že jejím rodičům na ní, na jejím bezpečí, zdraví a spokojenosti, opravdu záleží. Jako kdyby si přála, aby pro ně byla něčím víc než jen prostředkem k dosažení většího majetku, ke spojení dvou rodů. Bylo mi jí vlastně hrozně líto. A nebo jsem si to možná všechno zase jenom nesprávně domýšlela.

Určitě o tebe mají strach, chtěla jsem ji ujistit, ale pak jsem se zarazila. Chtěla jsem věřit, že je to pravda, protože rodičům by na jejich dětech mělo přeci záležet, ne? Jenže pokud to nebyla pravda, pokud jim bylo skutečně jedno, kde se Astoria právě teď nachází, nechtěla jsem jí dávat žádné plané naděje, ke kterým by se zbytečně upnula. Byla sice dospělá, ale ani jako dospělí se tak docela nechceme vzdát rodičovské náruče, a už vůbec ne jejich lásky.