Nauč mě milovat ✔ | ʰᵖ ᵃᵈᵛᵉⁿᵗ

8. Blízkost a slova podpory

Nemohla jsem se dočkat, až bude podvečer a já budu moci zavřít. Příběh Draca a Ginny jsem si sice vyslechla s rozporuplnými pocity, avšak velmi ráda, přestože jsem měla pocit, jako by Astoria v jejím vyprávění působila jako nějaký záporný prvek. Kdyby jen Ginny tušila, jak jen to doopravdy mezi těmi dvěma dopadlo... možná by na Astorii nepohlížela tak chladně. Ale nebyla to moje věc, sama jsem neměla dostatek informací k tomu, abych se jí její postoj snažila měnit. A navíc jsem nechtěla dělat Ginny další zmatek v hlavě a v jejích pocitech. Byla šťastná s Dracem, na Blaisovi jí už nezáleželo. A pokud Astorii nechá být a ze všeho ji vynechá, pak patrně ani není třeba to nijak dál řešit.

Bylo vlastně trochu s podivem pozorovat ty dva, když spolu flirtovali nad sladkými dortíky a pak opouštěli cukrárnu ruku v ruce. Byla jsem si jistá, že většina lidí z našeho ročníku - a vlastně i z těch nižších - byla přesvědčená o tom, že Harry Potter a Ginny Weasleyová, kteří spolu začali chodit v mém šestém ročníku, jsou ten pár, který se nikdy nerozejde, po ukončení školy se vezmou, budou mít kupu dětí a pořídí si velký rodinný dům, ve kterém spolu zestárnou. Ale dopadlo to úplně jinak, než jak jsme očekávali - nejoblíbenější bradavický pár se rozešel jen pár měsíců poté, co se spolu dali dohromady. Do sedmého ročníku Harry nenastoupil a Ginny se dle všeho dala dohromady s Blaisem. Jak a proč zrovna s ním mi bylo stále záhadou, ale na tuto otázku nejspíš nikdy nedostanu odpověď. Ale, musela jsem si připustit, láska se neptá. Nemůžeme si vybrat, do koho se zamilujeme, o tom jsem koneckonců věděla své.

Astoria se už zpátky do práce nevrátila. I kdyby se objevila, patrně bych jí to vymluvila a poslala bych ji nahoru, aby se dala dohromady. Naštěstí už tu nebylo tolik lidí, a stejně jsem měla zanedlouho zavírat. Doufala jsem jen, že neudělala nic hloupého. Vzadu nebyla, snad se šla projít, aby si vyčistila hlavu, nebo zamířila nahoru. Když konečně odbila celá hodina a já zamkla dveře, zatáhla žaluzie, ztlumila světla a chopila se mopu, dolehl ke mně ze zadní místnosti šramot. Zcela automaticky a se srdcem až v krku jsem sáhla po hůlce, již jsem měla schovanou za pasem, a byla připravená čelit jakémukoliv nepříteli. Přestože byl Temný pán už pár měsíců, a tentokrát definitivně, po smrti, toho nyní už tak trochu iracionálního strachu jsme se zbavovali těžko. V době jeho krutovlády jsem si zvykli se bát, strachovat se neustále, kdy k nám dolehl neznámý zvuk, jenž mohl být příslibem blížících se Smrtijedů.

Byla to Astoria.

„Hannah?"

Oddechla jsem si a trochu zahanbeně odložila hůlku. Nechtěla jsem před ní působit tak zbaběle, ale... moji rodiče padli rukou Voldemortových stoupenců. Občas jsem se nemohla zbavit pocitu, že si jednou přijdou i pro mě, jen aby měli práci kompletní.

„Promiň," zamumlala jsem a začala vytírat, abych se mohla něčím zaměstnat. „Jsi v pořádku?"

Povzdechla si a posadila se na pult, aby mi nepřekážela. „Asi ano. Omlouvám se, jen... překvapilo mě to. Že tady uvidím zrovna jeho bývalou přítelkyni i jeho nejlepšího kamaráda, by mě nenapadlo ani ve snu. Asi..." kousla se do rtu a vrhla po mně rychlý pohled, „stejně nejspíš všechno víš, viď? Slyšela jsi to. Ano. Měla jsem se provdat za Blaise Zabiniho. A teď už s tím nemusím dělat takové cavyky."

„To, že vím, kdo byl tvůj snoubenec, neznamená, že mi musíš vyprávět o vaší společné historii," připomněla jsem jí znovu. „Chápu, že je to pro tebe citlivé téma, které bys nejraději už nikdy v životě neotvírala. Dáš si čaj?" navrhla jsem a odložila mop. Vděčně přikývla. Mávla jsem hůlkou a mop začal sám vytírat podlahu. Já jsem se mezitím pustila do přípravy čaje.

„Promiň, měla jsem se vrátit. Šla jsem se projít a nějak jsem úplně zapomněla na čas," omlouvala se mi dál. Jen jsem nad tím mávla rukou. „A taky... jsem mu poslala další omluvný dopis. Který si stejně asi nikdy nepřečte." Sklopila hlavu. „Asi si o mně po tom všem nemyslíš vůbec nic hezkého... Vím, že o Zmijozelu se říká, že jsou tam samí zlí a špatní lidé, co se vždycky vydají na temnou stranu, ale my všichni nejsme špatní. A já... nechci být špatná, ale po tom všem mám pocit, že jsem."

Užasle jsem na ni pohlédla. „Po tom všem? Co všechno máš teď konkrétně na mysli? To, že jsi utekla od oltáře, od muže, kterého jsi nemilovala, a který nemiloval tebe? Byl to domluvený sňatek, nebo ne?" Mlčky přikývla. „Tak... co konkrétně tě dělá špatnou? Nerozumím tomu. Tím činem jsi svým způsobem osvobodila vás oba, ne? Dala jsi vám šanci na to žít šťastný život, takový, jaký si zvolíte vy sami."

Pozorně mě sledovala. „Takhle jsem nad tím nepřemýšlela," přiznala. „Jako na... osvobození. Dokážu myslet jenom na to, jak jsem zklamala svoje rodiče, kteří mě po tom všem už nikdy nechtějí vidět. Zostudila jsem Blaise, ponížila jsem ho, ublí-"

„Ublížila jsi maximálně tak jeho egu," přerušila jsem ji nekompromisně. „Jeho bys vůbec litovat neměla. Vždyť přeci věděl, že je zasnoubený s tebou, a i přesto se scházel s Ginny, a pravděpodobně to plánoval dělat i poté, co byste byli manželé. On by se měl cítit špatně. Kdyby k vašemu manželství došlo, ublížil by jak Ginny, tak i tobě. Takhle se chlap k ženě přece nechová, ne?"

Pokrčila rameny. „Nemiloval mě."

„To ho neomlouvá. Byl ti zaslíbený. To nejmenší, co mohl udělat, bylo prokazovat ti patřičný respekt a úctu. Měla ses stát jeho ženou a on si tě ani nedokázal vážit. Ty ses za jeho zády taky přece nescházela s někým jiným. Tak proč on by mohl? Kdybys to udělala ty, byl by oheň na střeše," zamračila jsem se a vtiskla jí hrnek do ruky. Trochu se posunula, abych se mohla posadit vedle ní. „A co se týče tvých rodičů... mrzí mě to, ale takhle by se rodiče chovat neměli, ne pokud jim na tobě opravdu záleží. Proč odstřihnou svou dceru jen proto, že si nevezme muže, kterého nemiluje? Copak jim nezáleží na tvém štěstí? Jsme skoro v jednadvacátém století, proboha. Proč pořád existují domluvené sňatky?"

Smutně se pousmála. „Takový je svět čistokrevných."

„Pokud tedy nemáš normální rodinu. Odpusť."

Zasmála se a otřela si oči. „To je v pořádku. Nikdy jsem pro ně nebyla dost dobrá."

Pohlédla jsem na ni. Na její smutnou, andělskou tvář. Bylo mi jí tak líto. Tohle si přece nezasloužila. Nikdo si to nezaslouží. „Mrzí mě to," hlesla jsem tiše. Jen přikývla. „A co tvoje sestra Daphne? Potkal ji podobný osud?"

„Ano, vdala se za Theodora Notta."

„Je s ním šťastná?"

„Snaží se o to."

Dopřála jsem si dlouhý lok, než jsem znovu promluvila. „Chceš vědět, jak to vidím já?" Pobídla mě, abych pokračovala. „Já to vidím jako akt skutečné odvahy. Vzepřela ses vůli svých rodičů, vzdala ses pohodlí i výhodného sňatku a rozhodla ses postavit na vlastní nohy. Tohle přece nedokáže každý, Astorie. Měla bys na sebe být pyšná."

Vděčně se na mě usmála a pak udělala něco, co donutilo mé srdce šílet - přisunula se ke mně blíž a položila si hlavu na moje rameno. Byly jsme si tak blízko jako nikdy. Moje srdce tlouklo šílenou rychlostí a já cítila, jak mě najednou polévá horko. Do nosu mě udeřila sladká kokosová vůně, ze které se mi točila hlava. „Děkuju, Hannah," zašeptala mi a já jsem naprázdno polkla. Pak jsme chvíli byly ticho, já měla pocit, že se pode mnou tvoří loužičky potu a divila jsem se, že Astoria neslyší moje prudce bušící srdce, ale ona byla uvolněná a sálala z ní nečekaná spokojenost a já si chvíli začínala pohrávat s myšlenkou, jestli snad neusnula. Pak mě ale znovu oslovila. „Hannah?"

„Ano?" vydechla jsem, možná až příliš dychtivě.

„Slíbila jsi mi, že mi budeš vyprávět o své babičce."

Musela jsem se usmát. „Ty chceš dnešní večer strávit v příbězích statečných žen, viď? Přiznej, že jsem tě prokoukla."

V jejím hlase jsem zaslechla úsměv. „Možná ano. A budeš?"

Zasmála jsem se. „Tak jak si přeješ..."