I found peace in the ocean

8. Nad hladinou

     "Ty jsi slíbil co?!" vyjekl Karl když se po dlouhé a nehezké konverzaci plné výhružek z Karlovi strany vydali zpět do jeskyň. Slunce se už pomalu dralo nad obzor a jestli do té doby nebudou zpátky, Bad je zabije.

     "Slíbil jsem, že zítra ráno půjdu s ním na souš a potkám jeho posádku, nebo alespoň jeho bratra a pseudo-otce," zahuhňal Quackity a odvrátil pohled. I bez toho víc než dobře cítil Karlův ostrý pohled.

     "Ty jsi- tak za prvé, to se mi vůbec, ale vůbec nelíbí. Je to člověk a ikdyž nevypadal tak zle, nevěřím mu, a za druhé, Bad nás jen tak nenechá zmizet na celý den, možná i noc."

     "Nás?" zeptal se zvědavě Quackity a vrátil na něj svůj pohled.

     "Si myslíš že tě nechám jít samotného? No tak to ani nápad," Karl se zastavil a podíval se Quackitymu přímo do očí.

     "Beze mě na pevninu ani nevkročíš, je ti to jasný? A pokud se tak stane, řeknu to Badovi a budeš mít větší problém."

     "Ale-"

     "Žádné 'ale', jen takhle tě můžu chránit, rozumíš?" Quackity věděl, že ho Karl skutečně chce jen chránit, ale taky věděl, že je schopen se o sebe postarat sám. Nechtěl ale riskovat, že se to Bad dozví, a přeci jen, mít s sebou Karla by se mohlo hodit. Při nejhorším je může všechny otrávit, jelikož i v lidské formě měl v zubech slabý jed.

     "Tak fajn, ale opovaž se chovat jako můj starší ochranářský bráška a vyděsit je stejně jako Wilbura, vždyť jsi jen o rok starší jak já." Rozmáchl Quackity rukama aby podtrhl dramatičnost svého výroku. Karl se tomu jen zasmál a pokračoval v jejich cestě zpět.

     Podařilo se jim dostat nepozorovaně zpět a po snídani se oba ubrali ke spánku, který hlavně Quackity tak potřeboval.

_________________________________

     "Nemůžu uvěřit že nám to prošlo," poznamenal Karl už po bůh-ví-kolikáté poté, co se hned po úsvitu vydali směrem k jeskyni, k níž by Quackity cestu našel i poslepu.

     "Podle Bada jsme posledních několik týdnů pouze zavřený v tom malém prostoru obydlených jeskyň. Prozkoumávat dál nás může zabavit na hodně dlouho. Minimálně tak jsem to Badovi podal, a víš přeci, jak moc mu záleží na tom, abychom byli šťastní." Ušklíbl se Quakity a máchl ocasem ještě silněji, ve snaze být co nejdříve na souši.

     "Využívat toho ale není moc dobrý. A k tomu mu přímo lhát? To bylo možná už trochu moc." Karl zněl ustaraně. Quackity ho chápal. Jeho samotného zevnitř sžíral pocit viny, ale touha vyjít opět nad hladinu byla větší.

     "Já vím, " povzdechl si Quackity. Poté nastalo dlouhé ticho přerušované pouze hučením proudů vody, než se před nimi otevřela sluneční záře dopadající na vodní hladinu jezírka nad nimi.

     Quackity se jako vždy schoval za kamenny hlouběji ve vodě aby zjistil, zda je vzduch čistý. Když se po pár minutách sledování okolí a poslouchání jakýchkoliv zvuků ujistil, že zde zatím nikdo není, pokynul na Karla a oba se vyhoupli nad hladinu a zaměnili své barevné ocasy za lidské nohy.

     "Takže ty tu vždycky čekáš než přijde?" Zeptal se Karl, když si oba sedli na břehu jezírka ze kterého právě vylezli.

     "Hmm? Jo, jsem tu vždy radši dřív než Wilbur. Bylo by asi celkem podezřelý, kdyby sem přišel a viděl mě jak vylézám z vody. Wilbur je někdy idiot, ale tohle by mu asi došlo. Možná," odvětil mu Quackity a začal se svojí obvyklou aktivitou, házením kamínků do vody.