1. země na obzoru

187 18 5
                                    

    " "Kapitáne! Dostaň nás odsud!"

     "Já se snažím Tommy!"

     "Tak se snaž víc, pronásleduje nás snad celé královské námořnictvo!"

     "To vím taky!" Křik a zmatek se šířil po celé lodi mezitím co se rozzuřený brunet snažil ukormidlovat loď. Dostat se do problému byla vždycky Tommyho práce, ale tentokrát to pokazil on a jeho úkolem bylo je teď odsud i dostat.. Jeho oči zběsile těkaly kam jen dohlédl, ve snaze najít se nějakou možnost k úniku. Ano jejich loď byla rychlá, ale vyhýbat se neustálým střelám z kanónu nemohla věčně.

     "Kapitáne! Bouře na pravoboku!" zazněl hlas, jehož majitel se ztratil kdesi v chaosu na palubě, ale zpráva zněla jasně. Brunet přesunul svůj pohled na dané místo a opravdu. Rychlostí jenž byla až nevídaná se k jejich lodi blížily šedé mraky.

     "Tommy... myslíš, že to je setřese?" Jeho hlas opět nesl jistotu kapitána, což donutilo blonďáka mu svou pozornost opět věnovat.

     "Co... ? NE WILBURE, OPOVAŽ SE!!"

     "Pozdě!" Tomy se rozeběhl ke kormidlu, ale jeho nohy ho nesly příliš pomalu aby to stihl včas. Kormidlo bylo stočeno ostře doprava. Náhlá změna směru se ale lodi nelíbila a prudce se naklonila, až hrozilo že převrhne. Po palubě se ozval křik těch, kteří se nestihli včas uchytit a nadávky od těch, co jo. Ani to ale nesmylo Wilburovi úsměv z tváře. Úsměv šílence, jenž vede svou loď vstříc bouři, na kterou by si ani zkušení námořníci netroufli.

     "Wilbure! Co tě to doprdele napadlo?! Chceš nás zabít?!!" Ne všichni ale sdíleli jeho nadšení. Oba jeho blonďatí společníci vypadali, že ho každou chvilku hodí přes palubu, ale jejich pozornost přeci jen upoutala bouře, do jejího sevření se blížili rychleji, než by si přáli.

     "Radši zemřu rukou moře než rukou těch královských hajzlů." Nenávist v jeho slovech by poznal i hluchý a Tommy neměl moc prostoru ptát se na otázky než Wilbur opět promluvil.

     "Stáhnout všechny plachty, zajistit lana a náklad," rozkázal Wilbur. Jeho hlas se ztrácel v silném větru, ale dosáhl svého cíle. Nové pokyny rozpoutaly další vlnu rozruchu. Tentokrát ale všichni věděli, co dělat. Byl to tanec všem již velmi dobře známý, nebylo to totiž poprvé co jim bouře zkřížila cestu. Všechno spolu hrálo v dokonalé symfonii. Kapky deště prudce bubnující do dřevěných prken lodi, vlny opírající se ze všech stran, které nejednou už málem spláchly nějakého člena posádky, vítr, který silně hvízdal všude kolem a blesky, které rozsvěcovali oblohu, a práci o moc neulehčovaly. A to mohlo přinést problémy.

     "Kapitáne, v lodi je moc vody! Čerpáme ji pryč, ale nejsme schopni se udržet, s rychlostí jakou sem přitéká!" Nové a nové stížnosti a poznatky přibývaly každou minutou a Wilbur věděl, že musí něco udělat, dřív než bude moc pozdě.

     "Vytáhnout hlavní plachtu a rychle!" Jeho hlas ubýval na síle a vítr rozhodně nepomáhal. Celé jeho tělo už bylo oslabené a byl si moc dobře vědom, že na tom jeho lidi jsou stejně.

     "Zbláznil ses Wilbure? S tímhle větrem nás to může ihned strhnout z kurzu, nebo protrhnout plachty!"

     "Neboj Phile, tahle holka toho už zvládla hodně. Sám jsem pomáhal s opravami a můžu tě ujistit, že ke dnu ji jen tak nepusť-" Wilbur poplácal kormidlo, než ale stihl svou větu doříct, mohutná vlna se opřela do levého boku a otřásla celou lodí. Brunet se chytil toho prvního co měl po ruce, což k jeho neštěstí bylo právě kormidlo. Loď se opět prudce stočila a poslala kapitána, kterému se povedlo rychle postavit, zpátky k zemi.

I found peace in the oceanWhere stories live. Discover now