Prosím, nech mě ti pomoct (Solangelo)

Nuda na ošetřovně

Nico:

Celé dopoledne jsem měl přikázáno ležet. On by to vlastně nebyl ani takový problém, jsem unavený, ale přestava, že tu takto trávím další čtyři dny mě ničila.

Po obědě, který nebyl nijak zvlášť chutný, měl Will zase službu. Sledoval jsem ho, jak se stará o pacienty. Obvazoval a desinfikoval ostatním zranění, měřil teplotu a každému věnoval ten nejkrásnější a nejupřímnější úsměv, jaký dokázal vykouzlit. Už jen pohled na něj se mnou dělal zvláštní věci. ,,Sakra Nico! City tě dělají zranitelného!" nadával jsem si v duchu. Potom, co Bianka... no... odešla, jsem byl neskutečně osamělý. Takřka nic jsem k nikomu necítil a když už, že všech sil jsem se to snažil potlačit. Věděl jsem, že mluvit s někým o svých pocitech, je jako uprostřed bitvy odhodit brnění a všem se vydat na milost. Obzvláště potom, co se stalo s Percym, jsem se nikomu nehodlal s ničím svěřovat. Ale Will...
Byl jsem tak zamyšlený, že jsem si ani nevšiml, jak ke mě blonďák míří. V ruce měl trvdé desky s evidencí a soustředěně během chůze něco vyplňoval. ,,Jé Nico, vypadáš lépe. Jakpak se cítíme?" otázal se mě můj "doktor", zatímco mě, stejně jako ostatní pacienty, obdařil dávkou léčivého úsměvu. Doufal jsem, že si nevšiml, jak se červenám. ,,Je tu strašná nuda, asi chcípnu, jestli mě tu budeš držet ještě čtyři dny Solace." pronesl jsem podrážděně a na důkaz nezájmu jsem zkřížil ruce na hrudi. ,,Ale prosimtě Kostíku, včera jsme si mysleli, že seš mrtvej, máš smůlu, stejně mi s tím zvrtlým kotníkem nikam neutečeš," zahlásil s úšklebkem Will. Na to jsem mu neměl co říct. ,,Teď si koukej sundat triko, musím provést rychlé EKG kvůli sedativům na bolest," řekl a zatáhl kolem mého lůžka závěs. Sice jsem absolutně nevěděl co je SAKRA EKG, ale vyslíkat jsem se před Willem fakt nechystal. Všiml jsem si, jak se trochu začervenal, ale nervozitu přesvědčivě zakryl: ,,Notak, jenom ti nasadím na hruď sondy, které změří srdce, je to pro tvé dobro Nico."
Pokud existuje pro introverty a stydlivé lidi něco horšího, než mluvit před velkou skupinou lidí, pak je to určitě vyslíkání se před vaším doktorem, alias tajným crushem (stejně starým jako vy) a fakt, zě vám na břicho umisťuje studivé nepříjemné sondy. Ležel jsem na zádech a za každou cenu se snažil se nečervenat. Strašně to studilo, přestože bych si myslel, že oproti mé teplotě těla, jsou to vařící šutry. Will jen nervózně sledoval přístroj, ke kterému jsem byl připojený a něco zaznamenával do archu. Neuniklo mi, jak se při pohledu na mě červenal. Trvalo to naštěstí necelých pět minut a já se pak konečně zas mohl obléct a zakutat se pod peřinu. Tohle už jsem nikdy nehodlal podstoupit. Ne před ním.

,,Vidíš, máme hotovo, půjdu vyhodnotit výsledky a přinesu sváču," řekl Will a spokujeně odešel.
Zbytek dne byl tak nudný, že jsem radši usnul a spal až do dalšího dne.

Will:

Dnešek byl fakticky fuška. Přibyla mi spousta pacientů, kvůli včerejším odpoledním soutěžím a se sourozenci jsme tak měli dost práce. Já měl však trápení s něčím jiným... Ach Di Angelo, proč já jen na tebe myslím celý den? Jasně, nesobecky zbožnuji skoro každého, koho potkám a nemám problém kolem sebe lásku rozdávat, ale on... Něco je jinak. Mám tendenci ho chránit a za každou cenu mu pomoct, obzvláště potom, co mi došlo, že je podviživený a jeho zdravotní stav nebyl vůbec dobrý. Vím, že neměl nejšťastnější dětství a dobře jsem si vědom jizev na jeho duši. Kéž by mne nechal mu pomoct.