Prosím, nech mě ti pomoct (Solangelo)

Příště to asi fakt radši vezmu busem.

Nico:

To víte, když jste syn Háda, nejste nikdy dlouho na jednom místě. No A jelikož neustále cestujete, musíte mít zajištěnou nějakou slušnou dopravu. Na mém místě pak máte tři možnosti:
1. Cestovat jako normální smrtelník (mám úzkost z přelidněných míst takže ne, díky),
2. Vzít to vzduchem na Pegasovi (v podstaťe sebevražda - provokace, aby vás strejda Zeus sestřelil z nebe) a nebo
3. Vzít to stíny (rychlá, leč vyčerpávající a nebezpečná schopnost dětí podsvětí)
Myslím, že mě znáte na tolik, abyste věděli, jakou možnost si asi nejčastěji vybírám...

Bylo mi zle, točila se mi hlava a když jsem se pokusil otevřít oči, viděl jsem jen rozmazané šmouhy. Takhle jsem se vzbudil. Slyšel jsem starostlivé hlasy, volání a následný dusot kopyt. Co se zase u pekelných psů stalo. Cítil jsem, jak mne někdo zvedá a pokládá na nosítka. Přestože mi normálně fyzický kontakt vadí, nechal jsem je se mnou dělat, co se jim zachce.

Když jsem se probudil podruhé, stále se mi trochu motala hlava. Ležel jsem na ošetřovně - velké podlouhlé místnosti se spoustou lůžek oddělených jen tenkými modrými závěsy (bezva soukromí mimochodem). Na sobě jsem měl stále své oblečení, černé triko s kostlivcem a stejně barevné roztrhané skiny džíny. Musel už být večer, jelikož z okna naproti mé posteli byl zrovna vidět západ slunce.
,,Ááá konečne ses probudil!" ozvalo se tak blízko mě, že jsem málem sletěl z postele. ,,Mysleli jsme si, že jsi mrtvý. Víš ono to kvůli tvé vybledlé kůži moc nejde poznat," pronesl s lehkostí a úsměvem na tváři nějaký kluk. Byl vysoký, vyšší než já, krásně opálený a k jeho blond vlasům dokonale padly i pronikavé modré oči. Trvalo mi asi pět sekund, než jsem si uvědomil, s kým mám tu čest. Will Solace. Nejhlučnější, nejukecanější a nejoblíbenější syn ještě hlučnějšího, ukecanějšího a otravnějšího boha Apollóna. Bezva.
,,Ahoj jsem Will a od teďka na týden jsem tvůj osobní doktor," rozzářil se blonďák. Nasadil jsem ten nejprotivnější výraz jaký jsem mohl, odhodil jsem peřinu a chystal se seskočit z lůžka, když tu se mi zatočila hlava a sletěl jsem dolů po hlavě. Co se děje jsem si uvědomil až když mě Will chytil těsně nad zemí a pomohl mi vstát. Prudce jsem se od něj odtáhl a mírně zčervenal. ,,No páni opatrně kostlivče. Vidím, že na tebe budu muset dávat pozor Di Angelo," komentoval moji neschopnost Will. ,,Kde je můj meč?" otázal jsem se bez menšího vděku za jeho starostlivost. ,,Zabavil jsem ti ho, stejně ho na týden nebudeš potřebovat," oznámil. ,,Myslel jsem, že tu zkejsnu max tři dny, jakým právem jsi prodloužil můj pobyt Solace?"
Will jen pokročil rameny a prohlásil trochu vážněji: ,,Je třeba, aby sis odpočinul a za tři dny to rozhodně nestihneš. Dejme tomu, že jsme udělali výjimku." ,,Hm" zamračil jsem se a až teď zjistil, že mám levý kotník v dlaze. ,,Při pádu sis zvrtl kotník, nic ošklivého, za pár dní zas budeš fit. Ale do té doby řádné dodržování pravidel!" řekl energicky a za pár minut se k mému lůžku vrátil s večeří.   
,,Nemám hlad," okomentoval jsem ťestoviny s omáčkou a čerstvou zeleninou. ,,Kdepak Di Angelo, pěkně se najíš, budeš to k zotavení potřebovat," kázal mi, zatímco mi k pokrmů nalil i pití. Uznal jsem, že bych si trochu jídla dát mohl a slíbil mu, že pak půjdu spát. S tímto se spokojeně usmál a šel ošetřovat další pacienty.

Will:

Měl jsem o toho kluka starost. Byl vyhublý, zesláblý a ješte k tomu všemu nejspíš hluboce raněný uvnitř. Jakožto syn Apollóna a hlavní táborový zdravotník jsem moc dobře věděl, že někdy více bolí rány na duši, než ty fizické. Měl jsem potřebu ho neustále hlídat, vědět jak mu pomoci, jenže si kolem sebe stavěl vysoké zdi a já na něj nechtěl tlačit.

Večer jsem šel obejít raněné a uspat několik mladších táborníků. Všem jsem zatáhl modrou plachtu a zhasnul. S vědomím, že všichni odpočívají jsem se v ordinaci převlékl a ulehl do postele v rohu místnosti - pro případ, že by mne někdo v noci potřeboval.

Ráno jsem vstal okolo půl šesté ráno. To víte, když jste syn Apollóna, nic vás po ránu nenakopne tak, jako překrásný východ slunce (Teda kromě extra silné kávy). Připravil jsem ordinaci na další den, šel jsem si zaběhat a když se konečně v sedm ráno celý tábor probudil, vesele jsem se přidal k sourozencům na snídani. Pospíchal jsem, abych donesl jídlo i táborníkům na ošetřovně. Obešel jsem pacienty, něžně je probouzel, servíroval jim snídani a rozebíral jsem s nimi random témata, která by je mohla po ránu rozveselit.
Nico jako jediný pochopitelně nebyl vzůhru. Po včerejšku byl úplně hotový. Avšak já věděl, že kromě odpočinku je potřeba také režim a tak jsem se ho něžně pokusil vzbudit. Upřímně, když vstal, tvářil se, jako by se mě právě chystal zabít (Cuteeeee). ,,Dobré ráno sluníčko!" pozdravil jsem ho s úsměvem. Nico si zívl, dramaticky ze sedu znova žuchnul do postele a polštářem si zakryl obličej. ,,Moc brzooo," zafňukal a pokáral mě: ,,A neříkej mi sluníčko Solace!" ,, Kdepak přezdívka zůstává a teď vstávej." ,,Mhhh" zaprotestoval Nico, ale poslušně se šel osprchovat a převléct do koupelny. Po snídani jsem mu znova obvázal kotník a namazal ho speciální kostivalovou mastí. Zašel jsem za ostatními na ošetřovně a dva z nich po vyléčení propustil z mé péče. Ach ten skvělý pocit, když víte, že jste právě někomu pomohl.