Kapitola 4.

24 0 0
                                    

7:00

“ Crrrr „ ... Proboha, kdo vymyslel budík, nesnáším vstávání.
Umm, posadila jsem se a promnula si opuchlé oči   “ to bude zase den „
zamumlala jsem si...
Otočila jsem se ke svému nočnímu stolku “ doprčic, dneska je ta oslava „
že bych nechtěla jít na oslavu
25. Narozenin mé nejlepší kamarádky,  ale poněkud v poslední době nemám energii se socializovat a hrát přetvářku, že můj život je jedna velká párty.
“ No tak jo, 7:20... musím už vstávat, dát se dokupy „ vzdychla jsem.

8:30

“ Brrr „ (zvonící telefon)
Koukám kde jsem zase nechala ten telefon.
V 25 letech mít sklerózu... v duchu jsem se zasmála. No aspoň bych na někoho zapomněla... mít sklerózu jen na něco, by bylo fajn.
No jo, v koupelně jsem ho nechala, to jsem celá já... protočila jsem panenky.
“ Ano? „ zvedla jsem telefon.
Liso? „ ozval se Sofii hlas.
“ Nezapomněla jsi na mojí párty že ne?! Má nejlepší kamarádka nesmí na mé párty chybět! „  zazněl nejistý hlásek mojí Nej kamarádky.
“ Nezapomněla a teď snídám Sofie „
odpověděla jsem jí.
“ To je dobře, protože za 30 minut jsem u Tebe a stejně bych tě vytáhla z té postele, musíš se taky bavit, ta tvoje deprese tě zničí „ zasmála se Sofie do telefonu.
Cooo?! „ Vyhrkla jsem a málem se udusila snídaní.
“ Není brzo?! No tak jo „ zabrblala jsem a ukončila hovor.

Třeba přijdu na jiné myšlenky a nebudu myslet na Thomase...
pomyslela jsem si.

Moc mi to ale nejde, Ty jeho uhrančivé hnědé oči...

“ Je těžké se přenést přes člověka u kterého jste měli pocit, že mu rozumíte víc než ostatním „

ZLOMENÁ DUŠE Where stories live. Discover now