Zdravím tě, Fílo, je mi jasné, že nad tímhle oslovením ohrneš nos a navenek se ti ani trochu nelíbí. Stejně tak ale bez debat vím, že od některých lidí ti to ani v nejmenším nevadí a vlastně ti to lichotí a zároveň stále upozorňuje, že i ty jsi v jádru stále člověk. Touhle dobou zažíváš jednu z prvních situací, u kterých si říkáš, jestli ti to, že se vyhýbáš emocím, pomáhá. Sám si pamatuju, že to pro nás nebylo lehké. Koneckonců jsi se poprvé vážněji a už vlastně „dospělácky" zamiloval, ačkoliv k tomuhle si taky najdeš velmi brzy svůj vlastní postoj. Vůbec poprvé musíš všechny ty pocity zpracovávat a sám si uvědomuješ, že to neumíš. Nikdy si na to reálně neměl prostor a od doby, co jsi se dostal od svého fotra (jinak mu teď už ani neříkám) k tomu nebyla ani chuť, ani vůle. Kromě jednoho jediného člověka, který se ti z téhle hluboké a neznámé propasti snaží ukázat cestu, vlastně nemáš se komu svěřit. Určitým způsobem s tím zápolíš, drobounký človíček, který toho musí ještě tolik objevit a zjistit, se opět musí přetahovat s dalším doteď nepředstavitelným obrem. Dneska už vím, že to akorát oddalovalo nevyhnutelné. Tudíž tě prosím, udělej sám sobě laskavost a víc vnímej co ti N.T. říká (vzhledem ke zveřejnění použiji iniciály, sám moc dobře ale víš, koho mám na mysli. Věř mi, že nakonec se to taky nějak vyvrbí, i když ne úplně vhodným způsobem. Víš co ti ale řeknu? To nevadí. Už jsi zvládl horší situace a ještě drsnější si tě najdou. Všechny z nich zvládneš a ačkoliv budou ohavně bolet, pokusí se tě roztrhat - na konec ale zjistíš, že každičká z nich byla k užitku. Kdyby jich nebylo, nepřekonáš se a nevyrosteš ve mě. Promiň, moc dobře si pamatuji, jak nerad jsem tyhle podobné narážky na výšku měl. Tato je ale čistou metaforou. Doma to taky není jednoduché, stále to mám živě před očima. Babičky nemoc se zhoršuje a ty sleduješ, jak se tím okolí trápí. Vidíš, jak to nese děda a vůbec netušíš, co s tím udělat. Jeho vlastní zdraví na tom není taky nikterak skvěle a ty to víš. Dneska ti už můžu říct tu krutou pravdu, kterou jsem si musel uznávat nepříjemně dlouhou dobu - ano, můžeš udělat víc. Na chvíli odlož všechny ty blbosti kolem sebe a pomoz mu. Pravděpodobně se ti vyčítá, že s ničím nepomáháš. Klasická nadsázka. Ty na to ale pokaždé reaguješ, že když pomoci chceš, vždy je odmítnuta. Zde máš zase pravdu ty. Víš co ale můžeš udělat? Prostě se na něco uvol, seber se a bez jakéhokoliv dotazu to jdi udělat! Strav s nimi co nejvíce času můžeš, protože ti bohužel můžu potvrdit, že tu nebudou navždy. Jsou to období, která pro tebe budou neskutečně tvrdá, ale překonáš je. Vím, že ano. I já s již poměrně dlouhým odstupem se občas trápím tou hnusnou vlezlou myšlenkou. Co by kdyby? Nakonec to ale přijmeš. Mám na tebe ale jednu velkou prosbu, začni více mluvit s lidmi, vyraz někdy do společnosti. Opravdu to pomáhá, a lidi kolem sebe k tomu máš. Jen jim nepřikládáš dostatečnou důležitost, podceňuješ je. Podvědomě o nich ale víš, protože oni jsou ten důvod, proč přes tohle všechno bojuješ a nevzdáváš se. V době, do které ti tenhle dopis píšu, tě trápila otázka: „Kolik toho člověk snese, než se pod tou vší váhou zlomí? Co když to přijde dřív, než se objeví to opěvované zlepšení, které ti všichni tak moc slibují?" Myslím, že na odpověď, jsem už za těch několik let přišel, a nepotěší tě tím, jak je neurčitá. Každá útrapa mě vedla ke zjištění, že odpověď na první řečenou otázku je vcelku překvapující. Více, než by si ten někdo mohl myslet. Mnohem více. Lidem, kteří si projdou branami pekla, troufám si tvrdit, že mezi ně máš tu smůlu patřit, to ale do budoucna dává mnohem větší vůli nést si svůj pomyslný kříž. Dokonce je tak velká, že vedle toho svého k němu přidají i kousek cizího. To je jedna z věcí, které teď dělám strašně rád a na jednu stranu se s nadsázkou považuji za psychoterapeuta a vztahového poradce (ne, neboj i k této otázce se dostanu, je mi jasné, jak moc jsi zvědavý, jak to máš se slečnami v budoucnu). Nejeden kamarád nebo známý si ke mně sám chodí pro radu, ujištění nebo za mnou i občas pošle někoho jiného. To je asi ten nejbáječnější pocit. Na stranu druhou, za tím mám i jistý pokrytecký záměr - dokud řeším cizí problémy, nemusím řešit ty svoje. Bohužel tahle myšlenka ve mě za poslední rok převládla, neudělala žádnou dobrotu a teď mě si můžu nést jedině následky. Na tu druhou otázku odpověď neznám, protože jsem se k té hranici nikdy zatím nepřiblížil. Když už jsme u těch následků - víš ty, co? Měl by sis přestat všechny chyby lidí kolem sebe vyčítat jako ty své. Vlastně bys měl víc, je spousta věcí, ze kterých se potřebuješ vypovídat nebo u nich potřebuješ něčí pomocnou ruku. Ozvi se! Nenech si líbit to, že od tebe někteří budou jen brát! Věř mi, máš na to nárok. Máš nárok na to, aby sis čas od času taky ulevil. Pak za to ale ukaž patřičnou vděčnost. Ti lidé, kteří by ti pomohli a dost možná i rádi, kolem tebe opravdu jsou. Přece tě budu ještě chvíli napínat! Už jen proto, že si dokážu představit ten výraz na tvé tváři. Teď jsi se dokopal k prvnímu aktivnímu psaní díky své češtinářce, co? Nejsem si jistý, jestli sis tohohle všiml, ale tenhle text je opravdu někde trochu jinde, než když jsem začínal. Co z toho vyplývá? Že se stylisticky zlepšíš a u psaní zůstaneš. Psaní ti pomůže dostat se z nemalých trablí a mráčků, které v sobě máš. Odtajním ti jednu věc, právě teď pracuji na jednom projektu, který bych chtěl jednou i vydat a prozatím se to lidem líbí, tudíž se toho drž! I když přijdou chvíle, kdy to nebude k tomu a ty to budeš vědět. Cvičení dělá mistra a tím se nestaneš, pokud se nejdřív dobrovolně nestaneš šaškem. Pokud se nepletu, v téhle době akorát docela rezignuješ na hraní na keyboard a flétnu, nedělej to. Je to škoda. Aspoň jednou za týden k tomu zkus přijít a něco málo si zabrnkat. Tak a teď už nechme všech těch rad a poznatků. Jsi zvědavý, jak se budeš mít za takových pět let? Stalo se to, konečně je to tady! Věci se konečně zlepšily, i když jsi si kvůli tomu musel projít trnitou cestou. Před dvěma roky jsem byl de facto sám a prokousával se naprosto novou a děsivou situací. Bohužel tě zklamu, medicína se nekonala. Na jednu stranu to ale bylo k něčemu dobré. Na stranu druhou to můžeš brát jako motivaci, aby si učení dal ještě víc. A nevymlouvej se! Uvědomuješ si, že to jde. Na konci každé bouře ale je čisté nebe. Před rokem a půl jsem skončil ve skvělé rodině (ne, ještě není moje vlastní, to ještě chvíli zabere, úplně si na to teď nevěřím), v jistém ohledu to byla ironie osudu. S klidnou duší ti ale můžu říct, že tvé „adoptivní" rodiče už znáš. Neřeknu ti přesně, o koho jde, na něco si musíš přijít sám až to přijde. Mají ale co dočinění se šermem. A popravdě? Lepší rodinu by sis nemohl přát. I když se mnohdy chovám jako dement, tak si myslím, že mě nezavrhnou a mám v nich oporu, pokud ji budu potřebovat. Poprvý od svých dvanácti mám někoho, o kom byť tak trochu „za zády" mluvím jako tátovi. Maminka je skvělá a má s tebou neskutečnou trpělivost, až se jí občas divíš. Vedle nich máš pak dvě super sestřičky, které ti dokážou zlepšit kdejaký chmurný den a vykouzlit úsměv na tváři, i když se ti chce jen brečet. Dobrá, dobrá, už ti to řeknu. Je mi jasný, že bys mě zvědavostí ukopal, kdybys mohl. Ne, nikoho jsem od svých patnácti neměl a nemám ani teď. Jednu dobu, se prostě nedařilo, pak si nikoho nehledal, protože na to nebyla vůle ani čas. Vlastně až teď za poslední půl rok si říkám, jestli by už konečně nebylo na čase. Otázka, zda za to může vlastní uvědomění nebo neustálé nevinné rejpání doma. Na jednu stranu jsem i vlastně rád, že u poslední slečny, o kterou jsem se pokoušel, to nevyšlo. Fílo, jsi opravdový člověk do nepohody, jak sám zjistíš. Jsi bojovník a nevzdáváš se, i když na to mnohdy budeš mít chuť a zadrží tě jenom ti, které by ranilo, kdyby tě už nikdy neviděli. Drž se, všechny bouře překonáš a najdeš svůj přístav. Pouze si usnadni a urychli transformaci do svého budoucího já - zbav se té zatrpklé slupky, více si všímej ostatních a příležitostí kolem sebe. Nikdy se vážně neshazuj, občasné zavtipkování problém není a drží tě daleko od egoismu. Už velmi brzo si začneš uvědomovat, co ti jde a co naopak ne, co chceš a co ne. Změníš se, a i když ti ten proces nebude příjemný, prospěje ti. Zpětně si to uvědomíš a nejeden člověk ti sám řekne, že je rád, jak jsi se změnil. A nejlepší na tom? Vyměníš tak půlku šatníku. Spíše si povahově jako příklad než Sherlocka ber třeba Doctora a zkus si vzít něco k srdci z jeho hlášky: „Never give up, never give in." Jsi silnější, než si myslíš. Ty se snaž, aby jsi se stal tou nejlepší možnou verzí sebe sama a já ti na oplátku slíbím, že zařídím život tak, aby byl spokojený. Klidně i s nějakou milou, pěknou a bystrou slečnou, pokud se objeví.
